Gen spravedlnosti a vězňovo dilema

Musím poděkovat biologovi Frans de Waalovi za jeho experiment na opicích, kterým dokazuje, že spravedlnost je zřejmě něco, co je vrozené a to nejen nám, ale i některým skupinám zvířat.  Tuším že se stala „spravedlnost“ evoluční evoluční výhodou, díky které tyto druhy přežili ve skupinovému výběru, tak jak jej kdysi definoval Darwin. Spravedlnost je něco, s čím se rodíme, co prostě víme, to se nemusíme učit.  Máme ji v genech. A možná, že tato genová spravedlnost je spravedlnost pro všechny, tedy pro náš druh.  Záměrně nechci věc zesložiťovat tím, jak vnímá spravedlnost právo či politika, či jak si ji definují elity. Koho to zajímá, více najdete popsaném experimentu na TEDu.

Je-li spravedlnost vrozená, jak je možné, že lidský svět je tak brutálně nespravedlivý?

Člověk stojí v životě mnohokrát před jednoduchou volbou. Budu kooperovat a budu se dělit nebo dnes (výjimečně?) budu parazitovat? Zatajím, pomlčím, ponechám si výhodu, o kterou se nechci dělit, využiji své silnější pozice? Morální dilema je v podstatě takto jednoduché. Podržet nebo podrazit. Vězňovo dilema v praxi. Mlčet nebo prásknout?

Experimenty ukazují že 2/3 lidí primárně spolupracují. Nemuseli dostat Nobelovu cenu za Teorii her, aby následovali své geny v tom, že se spolupráce objektivně vyplácí, dělit se vyplácí, vždyť to ukazuje sama evoluce. Problém je, že pokud postavím proti sobě dva stejně silné jedince, ten který bude parazit, vždy porazí kooperujícího. Pokud ale budu mít dva spolupracující, ti už vždy porazí i armádu nespolupracujících parazitů.

Možná se v našem druhu odehrává genová válka o zdroje. Kooperativní neznamená být jen „morální“, ale dlouhodobě vítězící.  Poslední soud je ale evoluce sama. Pokud se dokáží spolupracující spojit proti parazitismu, jak toho přímého, tak toho, co jen "zlo" toleruje a tím šetří svoje náklady na boj s padouchy, mají šanci na přežití.

Nakonec i Ježíšovo poselství není nic jiného než vyjádření „pravdy“ kooperujících genů v tom, že strategie „lásky“ moderně řečeno „spolupráce a empatie“ je výhodná a vedoucí do „království nebeského“.  

Závěrem mám přání i pochybnost.

Začnu přáním a skončím pochybností: jedině vědomé spojení nositelů kooperujících genů a jejich aktivita dokáže zvítězit s druhou strategií „parazitismu“. Kooperující si musí být vědomi svých „hodnot“ a spojit se, integrovat do „organizace“, jinak nemají šanci.

I když až evoluce, náš poslední soud, ukáže, zda to byl Ježíš nebo Machiavelli, kdo měl pravdu.