Skutečně jen problém těch, kteří nečtou co podepisují či odkliknou?

Všem, kteří na tento blog klikli poprvé se nejprve (nebo alespoň dodatečně) doporučuji seznámit nejméně se dvěma staršími články: "Co je katalogový podvod" a "Postupy podvodných katalogových firem a návod k obraně". Bez jejich přečtení Vám mohou unikat některé souvislosti.

Každý, kdo se se situací ohledně katalogových podvodů seznámí pouze povrchně má na počátku tendenci degradovat ji na pouhý problém nepozorného čtení - ani já jsem nebyl výjimkou, když jsem se s tímto problémem poprvé setkal. I kdyby snad tomu tak bylo, NENÍ MOŽNO se založenýma rukama přihlížet jak stát ochotně propůjčuje své mocenské nástroje osobám, které jsou ÚTOČNÍKY na integritu (osobní či majetkovou) druhých.

Povrchní degradování problematiky na problém "těch co nečtou smlouvy" je bohužel typické zejména pro české (a slovenské) úřady. Nesporný podvodný úmysl jedné strany jim připadá zřejmě v pořádku!!! Pokud by byl problém takto bagatelní, nepřijímal by k němu zvláštní usnesení Evropský parlament a nebylo by proti ČR v současné době vedeno ze strany Evropské komise řízení pro porušování evropských směrnic o klamavé reklamě a nekalých obchodních praktikách proto, že nedokáže těmto praktikám na rozdíl od vyspělých zemí EU účinně zabránit.

České úřady, právníci, soudy, atd. nevyhnutelně mají právní definice, které definují rozdíl mezi spotřebiteli a těmi, kteří poskytují spotřebitelům zboží a služby. Avšak představa o tom, že když někdo pracuje na vlastní účet (typickou obětí katalogových podvodníků je právě OSVČ) je snad z toho titulu sám o sobě nějakým právním expertem nebo má někoho takového k neomezené dispozici, a proto nemůže dělat jednoduché administrativní chyby stejného typu jako spotřebitel - je nesmysl a každý, kdo něčemu takovému věří je buď pokrytec, ignorant obecných lidských vlastností a schopností, případně prosťáček bez nároku na to, aby jeho názory bral někdo vážně.

Absolutní většina podvedených neměla tušení, že podepisuje smlouvu či cokoli závazného! Formuláře se důsledně tvářily jako nezávazné kontroly údajů, povinné statistické dotazníky či formuláře orgánů státní správy. Deklarovaným středobodem formuláře byla „kontrola údajů v již existujícím zápisu“ - nikoli nějaká registrace kamkoli – natož za peníze.

I Vy nyní vidíte takovéto formuláře (nebo jeden z mnoha jiných) v situaci, kdy už víte, že je podvodný, navíc máte třeba i větší zkušenosti a vzdělání než průměrný OSVČ. Když už tohle čtete, tak zřejmě víte co hledat a kde to hledat. Nemůžete popřít, že ze stovek tisíc rozeslaných formulářů i při nejlepší vůli bude mít dotyčný podvodník několik obětí.

Podotýkám, že mezi oběťmi katalogových podvodů je i Policejní prezidium (Construct Data), několik soudů, včetně Nejvyššího správního (Intercable Verlag), či desítky měst, obcí a krajů (Intercable Verlag, EO Servis, Český telefonní seznam s.r.o). Vážně jste přesvědčeni, že všude pracují jen samí blbci, kteří nečtou smlouvy? Vážně tolik pohrdáte běžnými lidmi, které denně potkáváte na ulici a kteří nemají žádný zlý úmysl?

A i kdyby - kde mají dotyčné oběti takové komplexní informace hledat? Občanské sdružení Společná obrana se tím zabývá již přes 2 roky na úkor svého volna, dovolené, víkendů a nocí - a pořád nevíme dost - pořád nás dokáží některé tahy katalogových podvodníků překvapit. Státní orgány k tomuto žádné informace doposud neposkytují ani neshromažďují, narozdíl například od Švýcarského ministerstva hospodářství.

Podvodníci vysílali i své „obchodní zástupce“, kteří měli jako svůj jediný cíl oslabit dále pozornost oběti natolik, aby uvěřila či aby si vůbec nevšimla, že se k něčemu zavazuje. Tito podvodní obchodní zástupci se často cíleně zaměřovali na vrátné, recepční či obdobné pracovníky po kterých často chtěli jen potvrzení (podpisem), že dotyčnou firmu za účelem korekce zanesených údajů navštívili – viz policejní výpovědi a čestná prohlášení stovek poškozených (máme, zašleme pokud budete chtít).

Existují stovky zdokumentovaných policejních výpovědí, které shodně potvrzují, že v některých případech byly závazky na formuláře natištěny dodatečně.

Katalogoví podvodníci často používají takových metod, že fakticky nelze mít se před nimi nijak na pozoru – např. až několikaleté poskytování služby zcela zdarma a poté „náhlá“ změna obchodních podmínek tichou procedurou a následné vymáhání závazku, který NENÍ REÁLNÉ nijak vypovědět. Další obdobnou používanou metodou je zaslání nevinně se tvářícího odkazu typu „Váš přítel na Facebooku“ kdy po kliknutí (nebo v případě staršího softwaru po automatickém přesměrování) dojde automaticky k nevyžádané registraci a následnému vymáhání nesmyslného závazku.

Vzhledem k tomu, že katalogový podvod obvykle organizují osoby s velmi silným odborným právnickým zázemím (na činnosti podvodné katalogové firmy se  obvykle přímo podílí několik advokátních kanceláří), stává se zcela lichým argument, že se může oběť nějak účinně a levně bránit – je jí telefonováno, vyhrožováno, dostane platební rozkaz, rozhodčí nález a veškeré důkazní břemeno je tak přenášeno na ni – vše v souladu se současnou právní úpravou.

První „linií obrany“ je často až soudní žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, který si katalogový podvodník fakticky sám vydá – rozhodčí nález je v té době už ale pravomocným exekučním titulem a často je již prováděna exekuce – ani při důsledném využití VŠECH možností právní obrany se nelze vyhnout dlouhodobému zablokování účtu, nemožnosti účastnit se výběrových řízení či poškození dobré pověsti.

Představa, že tzv. podnikatelé (tedy převážně OSVČ) mají snad nějaký lepší "právní intelekt" než většina obyvatelstva je něco, co je známo pouze z románů éry Charlese Dickense a snad jen úředník odkojený komunistickými bludy o podstatě kapitalismu by uvěřil takovému nesmyslu.

Jediný důvod, proč demokratické právo rozlišuje mezi spotřebitelem a těmi, kteří naplňují spotřebitelskou poptávku je to, že by jinak nebylo možné vytvořit a provozovat předpisy na ochranu spotřebitele, pokud by mezi těmito dvěma skupinami nebylo možno rozlišit.

V rozvinutém světě v průměru spadá 25 až 30% obyvatelstva do kategorie samostatně výdělečně činné nebo obchodní. Opravdu někdo očekává, že uvěříme tomu, že tak velká část společnosti netrpí stejnými lidskými slabostmi jako zbytek obyvatelstva - navíc pokud pokud časový tlak na samostatně výdělečně činné osoby je v průměru mnohem větší než na člověka v zaměstnání?
Kromě toho, argument typu "nedostatečné pozornosti při podpisu" nikdy zohledňuje nejdůležitější prvek z této otázky - tedy naprosto profesionální snaha útočníka uvést někoho v omyl za účelem získání jeho podpisu, která je nezpochybnitelně prokázána tím, že 100% takto získaných "zákazníků" potvrzuje, že jejich registrace nebyla v žádném případě zamýšlená.

Jistě uznáte, že pokud se někdo bude při oslovení milionů subjektů (European City Guide rozesílá cca 5.5 milionů formulářů ročně po celé Evropě) hodně snažit, aby co nejvíce oslovených nějakou administrativní chybu udělalo, pak bude dozajista v určitém (byť možná zcela zanedbatelném, ale i tak finančně VELMI zajímavém) procentu úspěšný. Získává tím automaticky nárok na soudní ochranu? Dle mého názoru nikoli - i takový paragraf 265 Obchodního zákoníku hovoří stejně - proč tedy není našimi soudy prakticky používán? Stejně tak například § 45, odst. 3. Obch. zák.

Prapříčina tkví dle mého názoru v tom, že v ČR, stejně jako ve všech postkomunistických zemích byla dlouhá desetiletí cíleně potlačována víra v Boha či, jakýkoli vyšší (nadlidský) korektiv jednání individua. Jedinými "korektivy" byly nástroje totalitní moci. Ty v roce 1989 padly a ocitli jsme se tak ve světě bez limitů - na rozdíl od našich přátel ve vyspělém západním světě i bez těch nepsaných - automatických, kterých jsme byli v letech nesvobody cíleně zbaveni. Proto je tolik obětí podobných praktik právě v poskomunistických zemích!

Jsem přesvědčen, že principy smluvní volnosti jsou chápány především tak, že neexistují limity - vyjma těch nepsaných - automatických - samozřejmých. Chcete-li - DESATERA. Tyto "vyšší" limity jsou vtělovány do konkrétních zákonů jen tehdy, pokud je potřebné některé "vyšší principy" razantněji vynutit. Co však dělat v případě, že "vyšší principy" nejsou obecně akceptovány (tedy i soudně) a že naopak i soudy rozhodují i velmi flagrantně PROTI těmto principům? Nastává krize právních systémů založených na římském právu? Možná. Ale spíše jde o krizi mravní, která dlouhodobě ústí do krize politické (capture state) a následně ekonomické. Možná mají poslanci brojící proti současnému návrhu zákona proti katalogovým podvodům jiný názor, ale já si za tím svým stojím a se mnou tisíce obětí katalogových podvodníků.

Diskusi na toto téma bychom mohli vést dlouho a věřím, že všichni slušní lidé uznají, že se sice můžeme zabývat rozumnou mírou přiměřené opatrnosti, ale to, že na druhé straně chtěl někdo někoho od samého počátku podvést zřejmě popírat nebudete.