Přístup státu ke katalogovým podvodům - 2. část

Zatímco první část tohoto pojednání se věnovala spíše obsahu toho, co orgány státní správy zkoumají, tato část se bude věnovat především normativnímu zakotvení problematiky v našem i v evropském právu.

Častým argumentem diskutujících na straně orgánů státní správy (zejména Ministerstva průmyslu a obchodu) je, že jde o celoevropskou problematiku a že je nutno vyčkat, až jak to vyřeší centrální orgány EU. No proč ne - každá výmluva proč se zbytečně nenamáhat je dobrá. Jaká jsou tedy fakta?

Především bych si dovolil polemizovat s názorem, že nezbytným předpokladem řešení v ČR je rozšíření Evropské směrnice o klamavé reklamě. Ohledně této směrnice byl vznesen již v srpnu roku 2005 europoslancem za Velkou Británii p. Richardem Corbettem dotaz, na který odpověděl za evropskou komisi komisař Kyprianou, který prohlásil, že klamavá reklama mezi dvěma právnickými osobami, tak jak ji praktikuje například European City Guide (Sesterská společnost Intercable Verlag) nespadá do působnosti „Unfair Commercial Ptactices Directive" ale zůstává regulována „Misleading Advertising Directive 84/450/EEC/Act 40/1995CZ, kdy klamavá reklama orientovaná na podnikatele je zakázána. Je přitom primární odpovědností národních soudů a institucí, aby zaručili, že „Misleading Advertising Directive" se v praxi plně uplatňuje.

Z uvedeného poměrně jednoznačně vyplývá, že dle výkladu Evropské unie jsou letáky, e maily a telefonáty zasílané firmami jako je např. European City Guide, EO Servis s.r.o., Intercable Verlag AG, Český telefonní seznam a jim podobnými považovány za reklamu a nejen to, ale přímo za reklamu klamavou.

Podle článku 5 směrnice 2006/114/ES o klamavé a srovnávací reklamě členské státy zajistí, aby existovaly přiměřené a účinné prostředky pro boj proti klamavé reklamě a pro dodržování předpisů o srovnávací reklamě. Každému členskému státu bylo dáno na výběr, jaké prostředky ochrany si zvolí - Česká republika zvolila právní úpravu, která ponechává klamavou reklamu jako nekalosoutěžní jednání upravenu v Obchodním zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších novelizací - § 45) v působnosti soudů, což byl jeden z možných způsobů transpozice této směrnice.

Jeden ze zásadních problémů v ČR však v tomto směru představuje možnost obejití zákona, kterou poskytuje výhradně popisné (tedy nic nezakazující) znění § 45 zákona č. 513/1991 Sb. v kombinaci se ustanovením § 2, odst. 1, písm c) zákona o regulaci reklamy (zákon č. 40/1995 Sb.), který klamavou reklamu sice zakazuje, ale výlučně vůči spotřebitelům. Právně-pozitivistický výklad zákona tak umožňuje učinit závěr, že klamavá reklama vůči podnikatelům není v ČR zakázána. Nepoctivé katalogové firmy také u soudu právě tento výklad uplatňují. Dochází tak k významnému oslabení pozic subjektů poškozených katalogovými podvody před soudy v ČR oproti jiným zemím EU.

Zpráva Evropského parlamentu o nepoctivých katalogových firmách výslovně zmiňuje ČR (viz bod 11) v tom smyslu, že „....v České republice........bylo vydáno soudní rozhodnutí v neprospěch obětí způsobem, který zpochybňuje uplatňování směrnice 2006/114/ES .....". Tato formulace plně odpovídá výše uvedenému textu a potvrzuje názor, že v ČR neexistují přiměřené a účinné prostředky pro boj proti klamavé reklamě. Možnost kterou si ČR zvolila jako způsob transpozice směrnice 2006/114/ES zjevně nebyla v našich podmínkách správná a bylo by vhodné tento způsob co nejdříve změnit.

Uvedená Zpráva Evropského parlamentu taktéž uvádí (viz bod 12), „....že členské státy mohou jednostranně rozšířit oblast působnosti svých vnitrostátních právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele i na transakce mezi podniky, a aktivně jim doporučuje, aby tak učinily......"

Tento stav se snaží v souladu s výše uvedeným doporučením řešit návrh úpravy zákona o klamavé reklamě, který v současné době leží v parlamentu. Tento návrh rozšiřuje platnost výslovného zákazu klamavé reklamy která je nekalou obchodní praktikou i na transakce mezi podnikateli. Uvedený návrh byl připraven  na základě zkušeností z dlouhodobého postupu státních i nevládních orgánů v EU proti nekalým obchodním praktikám využívaným v rámci katalogových podvodů.

Zkušenosti zemí, ve kterých je institucionalizována i možnost veřejnoprávního zásahu vůči katalogovým podvodům ukazují, že tam dochází k výraznému omezení aktivit nepoctivých katalogových firem a k jejich marginalizaci. Jako příklad může sloužit Itálie, kde tamní Úřad pro ochranu konkurence a trhu udělil jedné z nepoctivých katalogových firem vysokou pokutu a především zřetelně deklaroval, že daná společnost používá nekalé obchodní praktiky, což návazně výrazně posílilo i postavení obětí této firmy v soukromoprávních sporech.

Dle mého názoru není namístě případná obava z omezení smluvní volnosti a zneužívání aktivit dozorových orgánů v konkurenčním boji podnikatelských subjektů, neboť nepoctivé katalogové firmy jsou poměrně snadno odhalitelné tím, že nemají žádné skutečné zákazníky (téměř všichni potvrzují uvedení v omyl), cena za jejich produkt mnohonásobně překračuje cenu obvyklou, jejich činnost je svou podstatou omezena na jednu konkrétní aktivitu na trhu (vedení katalogu hospodářských subjektů) atd.

Jako podpůrné, avšak velmi účinné opatření by mohlo být převzetí rakouské úpravy výslovného zákazu praktik nepoctivých katalogových firem do legislativního rámce v ČR. K tomuto opatření směřuje i další návrh na změnu zákona - tentokrát Obchodního zákoníku.

I vzpomínaná Zpráva Evropského parlamentu ve svém bodě 13 vítá a doporučuje iniciativu Rakouska a doporučuje Evropské komisi navrhnout právní předpis, který rozšíří oblast působnosti směrnice 2005/29/ES právě na základě rakouského modelu tak, aby byla výslovně zakázána inzerce v katalozích hospodářských subjektů, pokud potenciální klient neobdrží jednoznačnou a graficky zřetelnou informaci, že taková inzerce je výlučně nabídkou k uzavření smlouvy za úhradu. Není tedy pravděpodobné, že by navrhovaná právní úprava nebyla v souladu s doporučeními EU a s případnou budoucí komunitární právní úpravou, a dokonce samotná uvedená Zpráva EP v bodě F uvádí, že je na uvážení členských států, zda zavedou komplexnější a dalekosáhlejší právní předpisy v této oblasti.

Zatímco řada jiných států EU tuto oblast řeší (viz např. bod 6 přiložené Zprávy Evropského parlamentu), v České republice doposud nedošlo ze strany orgánů státní správy k žádné relevantní reakci na tento problém - ba ani k žádné iniciativě u odpovědných institucí. Boj proti katalogovým podvodům je tak v ČR na rozdíl od jiných zemí EU doposud výhradně doménou dobrovolnických aktivistů, kterému orgány státní správy jen velmi pasivně přihlížejí, házejí jim klacky pod nohy (a to jak neúmyslně, tak i úmyslně) nebo dokonce napomáhají svými prostředky k výkonu rozhodnutí ad hoc rozhodců (kteří jsou u nás přímou součástí systému katalogových podvodů), obcházejících zákon.