Rok 1582 - papež Řehoř XIII. a jeho kalendář, zvaný Gregoriánský. Od těch dob se dle tohoto kalendáře řídíme a nový rok tedy nezačíná svátkem Tří králů, jako tomu bylo v dobách předchozích, kdy času vládl kalendář Juliánský.
Letopočtem 1582 nový rok začíná 1. ledna. A tak se změnil kalendář, v běhu času se mění i prostředí a kulisy, ale chování a myšlení lidí zůstávají stejné. Alespoň do doby zcela nedávné tomu tak bylo, hlavně co se základních, přirozených rytmů člověka a přírody týká. Tak jako v lednu spí a odpočívá celá příroda, tak odpočívali a nabírali sílu i lidé. Byli v souladu s časem, s přírodou i se sebou samými. Život se odvíjel od ročních období, od svátků, rituálů a tradic. Takovou příležitostí byl i svátek Tří králů, radostně očekáván, neboť zvěstoval šťastnou událost, zvěstoval naději. Oni tři králové, zdáli přicházející, se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar. Všichni pak ze své země betlémskému děťátku přinášeli vzácné dary - zlato, myrhu a kadidlo. Zrovna tak jako kdysi, i dnes to jsou velmi cenné komodity. Dnes nám však z celé tradice zůstal jen zápis v kalendáři, úplně obyčejný a nikterak významný. V souladu s přírodou a jejími rytmy taky nežijeme, nežijeme už ani v souladu s rytmy svými vlastními. Neboť jinak by se nemohlo stát, že v továrnách, v supermarketech i v dalších oblastech našeho konání se jede ve dne v noci, v pátek i ve svátek, za všech podmínek na plný výkon a v nepřetržitém provozu furt pryč.
Argument, že na to člověk není přírodou nastaven, že v noci má spát a ne chodit do práce, neobstojí. A člověk byť s nechutí se podvoluje, neprotestuje, vlastně ani dost dobře nemůže, chce-li se udržet na trhu práce. A udržet se musí, jelikož je třeba měsíc co měsíc všechno poplatit. Nějaký protest, projev únavy či dokonce stáří se příliš netrpí, není to moderní a žádoucí. Naopak, nanejvýš moderní a žádoucí je být stále in a za všech okolností svěží a vitální. V naší době je všudypřítomný jakýsi pochybný kult stálého mládí a krásy, z časopisů nepřítomně zírají retuší upravené hvězdy showbyznysu, přirozeně postupující věk je nutno jakýmkoli způsobem potlačit, neříkat důchodce nebo starý člověk, ale senior. Lidstvo vždy bralo a chápalo smrt v naprostém souladu s přírodou, jako přirozený konec života. Jen my v naší době se tváříme, že smrt je nějaké trapné nedorozumění, kterému zatím neumíme udělat přítrž. Neboť ale je známo, že historie se stále opakuje, nezbývá než doufat, že v nedaleké budoucnosti se kruh uzavře, opět nastane příklon k přírodě a odvěké chápání cyklů života bude obnoveno.
