Výstava III. odboje v Československu

Výstavu III. odboj v Československu mohou zhlédnout až do 27. března  2010 návštěvníci regionálního infocentra Pardubice Region Tourism. Vernisáž se konala 1. 3. 2010.

„Tato výstava je samozřejmě výrazem poděkování přímým účastníkům III. Odboje - všem, kteří strádali, prožili mnohá utrpení a položili život za svobodu a demokracii. Výstava měla premiéru v červnu 2006 v Evropském parlamentu v Bruselu a uspořádali jsme ji tehdy společně s europoslanci ODS  Ninou Škottovou a  Petrem Duchoněm, za spoluúčasti Konfederace politických vězňů České republiky. Konfederace  se také zasloužila o její rozšíření po mnoha našich městech i v zahraničí.
Nacismus, fašismus a komunismus jsou totalitní režimy nám veskrze známé. Pro nás Středoevropany, představuje komunismus asi nejhorší zkušenost s totalitním režimem. Za činnost proti komunistickému režimu bylo od února 1948 do listopadu 1989 odsouzeno na 250 000 osob, 241 politických vězňů bylo popraveno a mnoho mužů a žen zemřelo ve věznicích, koncentračních táborech a také na hranicích státu při pokusech o emigraci. V táborech nucených prací bylo bez soudu dle zákona 247/48 uvězněno více než 80 000 lidí, velká skupina mužů sloužila vojenskou službu u tzv. pomocných technických praporů.
Brutálních trestů se dočkali i ti, kteří za 2. světové války za svobodu bojovali, ale většinou na nesprávné „světové straně“, a zvláště ti, kteří se postavili komunistické moci  v aktivním odporu. Přestože nás historie varuje, komunistické myšlenky a vzpomínky na staré dobré časy jsou v České republice stále silně zakořeněny.
Demokracie je stále více ohrožována existencí KSČM, která posiluje takovým způsobem, že žije v parlamentu a spoluvládne v mnoha krajích a městech. Její líbivý sociální program je založen na nereálných slibech a na touze znovu se vrátit do mocenských pozic - a mne děsí ta snadnost, s jakou mnozí naši spoluobčané vytěsňují tuto zkušenost ze svých myslí.
Domnívám se, že evropská diskuse nad zkušeností s totalitou není dostatečná, stejně jako vyrovnání se s minulostí v rámci střední a východní Evropy. Tento proces však nelze vynutit, nelze jej nakázat, ale pokud se má vyvíjet, je nezbytné vynaložit iniciativu a především vzbudit zájem široké veřejnosti. Musíme poskytnout co nejvíce prostoru lidem, kteří se nebáli otevřeně proti režimu vystoupit a kteří jsou ve svých výpovědích přímým důkazem jeho krutosti a antihumánnosti. My, občané bývalého východního bloku, víme dobře, o čem mluvíme a před čím varujeme. Varujme nejen v České republice, ale i v ostatních zemích Evropy.
Poslanci Evropského parlamentu přijali počátkem dubna loňského roku společné usnesení o svědomí Evropy a totalitě, v němž žádají, aby byl 23. srpen vyhlášen Evropským dnem obětí všech totalitních a autoritářských režimů. Připomínají v této souvislosti, že Evropa nebude sjednocena, dokud nebude schopna nahlížet na svoji historii jednotně, neuzná nacismus, stalinismus a fašistické a komunistické režimy za společné dědictví a nepovede otevřenou a důkladnou diskusi o jejich zločinech v minulém století.
Evropská integrace byla již od počátku reakcí na utrpení, které přinesly dvě světové války a nacistická tyranie, jež vedla až k holocaustu. Byla rovněž způsobem, jak pomocí spolupráce a integrace překonat hluboké rozpory a nepřátelství v Evropě, jak ukončit válku a zajistit na tomto kontinentu mír a demokracii.
 Vzpomínky na tragickou minulost Evropy je proto zapotřebí uchovat v živé paměti, uctít památku obětí, odsoudit viníky a položit základy k usmíření vycházející z pravdy a připomínání minulosti. Evropští poslanci si uvědomují, že v západní Evropě byl dominantní historickou zkušeností nacismus a že země střední Evropy navíc zažily komunismus. Jsem velmi rád, že mají zájem o lepší pochopení minulosti právě těch zemí, které prošly dvojí diktaturou.
Zamysleme se v této souvislosti nad přetrvávající podporou komunistů v ČR.  Česká republika je v tomto ohledu výjimkou i v rámci střední a východní Evropy.  Souvisí to s tím, že na rozdíl od ČR se v naprosté většině postkomunistických zemí komunistické strany přetvořily ve formace sociálně-demokratického typu a přejmenovaly se. Nikoliv však u nás doma, kde je KSČM přímou pokračovatelkou totalitní KSČ. Tito komunisté u nás získávají ve volbách zhruba 15 procent hlasů a mají přibližně 70 tisíc členů.
V mnoha západních zemích přežívají iluze o povaze komunismu a komunistických stran. Západní intelektuálové však nikdy nemuseli řešit praktickou otázku, jak se stavět ke straně, která nese zodpovědnost za neobyčejné zločiny a devastaci, a která přesto oficiálně existuje bez toho, aniž by se důrazně od takovýchto praktik distancovala. Nacistické a fašistické strany, které v Západní Evropě způsobily podobné utrpení, byly po 2. světové válce bez milosti zakázány. Podle mého názoru byla neschopnost zákazu komunistické strany jako představitelky totality ve všech sférách života hrubou morální chybou, která má své negativní dopady dodnes. Komunisté přestáli polistopadový odsudek drtivé většiny lidí, nepřemalovali štít, a postupně nejprve se vzpouzející  a pak jen zřejmě otrávenou a unavenou společnost donutili k tomu, že si společnost na existenci komunistické strany tak nějak zvykla.
Vzhledem k tomu, že některé politické strany veřejně s komunisty kolaborují a dokonce s nimi vládnou na některých radnicích a v krajích, je tento stav – vzhledem k nedávné minulosti, kterou si dnes připomínáme – více než alarmující.“

 Oldřich Vlasák, poslanec Evropského parlamentu