Europoslanci si přejí jedno sídlo parlamentu

Představte si, že byste měli v obci dvě radnice a každý měsíc byste se museli na týden se všemi úředníky stěhovat. Navíc účetní oddělení by bylo ještě na třetím místě a komunikovali byste s ním pouze interní poštou. Právě tak totiž funguje Evropský parlament, který zasedá ve Štrasburku a Bruselu a část administrativních pracovníků sídlí v Lucembursku.                                                   Za vítězství zdravého rozumu lze proto považovat, že se Evropský parlament v závěru minulého měsíce poprvé sám oficiálně postavil za ustavení jednoho sídla. Zrušením cest do Štrasburku by se totiž ušetřilo až 250 milionů eur ročně. Vyzval tak členské státy, aby konečně zastavily neustálé stěhování.   Boj za jediné sídlo EP byl přitom běh na dlouhou trať. První skutečná změna nastala až v loňském roce, kdy naše skupina v tajném hlasování prosadila "technické" snížení počtu stěhování ze 12 na 11. Evropský parlament má totiž možnost upravovat svůj pracovní kalendář, slučovat zasedání ve Štrasburku a více jich pořádat v Bruselu. Může to vypadat malicherně, ale je to obrovský krok kupředu, protože i takový "detail" byl desítky let zcela nepředstavitelný.   Lavina odporu proti neustálému stěhování se tak tehdy dala do pohybu a v souvislosti s přetrvávající ekonomickou krizí a potřebou šetřit získala nový politický impuls. Ovšem Lucembursko a Francie se nehodlají svého privilegovaného postavení za žádnou cenu vzdát. Toto jasně dokumentovaly podáním žaloby k Soudnímu dvoru na Evropský parlament právě v souvislosti s jeho rozhodnutím snížit počet plenárních zasedání ve Štrasburku.   V základních smlouvách o Evropské unii je dáno, že Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku, kde se konají plenární zasedání, která trvají 12 měsíců, včetně zasedání o rozpočtu. Doplňující plenární zasedání se konají v Bruselu a také výbory Evropského parlamentu zasedají v Bruselu. Generální sekretariát Evropského parlamentu a jeho útvary sídlí v Lucemburku. Toto nás nutí se stěhovat a změnit to mohou jen členské státy, a to jednomyslně. V době krize však musí šetřit každý a omezení či úplné zrušení stěhování, které podporuji, by bylo pro občany tím nejméně bolestným škrtnutím zbytečně vysokých veřejných výdajů.   Oldřich Vlasák místopředseda Evropského parlamentu

Za vítězství zdravého rozumu lze proto považovat, že se Evropský parlament v závěru minulého měsíce poprvé sám oficiálně postavil za ustavení jednoho sídla. Zrušením cest do Štrasburku by se totiž ušetřilo až 250 milionů eur ročně. Vyzval tak členské státy, aby konečně zastavily neustálé stěhování.

Boj za jediné sídlo EP byl přitom běh na dlouhou trať. První skutečná změna nastala až v loňském roce, kdy naše skupina v tajném hlasování prosadila "technické" snížení počtu stěhování ze 12 na 11. Evropský parlament má totiž možnost upravovat svůj pracovní kalendář, slučovat zasedání ve Štrasburku a více jich pořádat v Bruselu. Může to vypadat malicherně, ale je to obrovský krok kupředu, protože i takový "detail" byl desítky let zcela nepředstavitelný.

Lavina odporu proti neustálému stěhování se tak tehdy dala do pohybu a v souvislosti s přetrvávající ekonomickou krizí a potřebou šetřit získala nový politický impuls. Ovšem Lucembursko a Francie se nehodlají svého privilegovaného postavení za žádnou cenu vzdát. Toto jasně dokumentovaly podáním žaloby k Soudnímu dvoru na Evropský parlament právě v souvislosti s jeho rozhodnutím snížit počet plenárních zasedání ve Štrasburku.

V základních smlouvách o Evropské unii je dáno, že Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku, kde se konají plenární zasedání, která trvají 12 měsíců, včetně zasedání o rozpočtu. Doplňující plenární zasedání se konají v Bruselu a také výbory Evropského parlamentu zasedají v Bruselu. Generální sekretariát Evropského parlamentu a jeho útvary sídlí v Lucemburku. Toto nás nutí se stěhovat a změnit to mohou jen členské státy, a to jednomyslně. V době krize však musí šetřit každý a omezení či úplné zrušení stěhování, které podporuji, by bylo pro občany tím nejméně bolestným škrtnutím zbytečně vysokých veřejných výdajů.

Oldřich Vlasák, místopředseda Evropského parlamentu