Daně z nemovitostí zvýšit, zrušit nebo reformovat?

Vzhledem k tomu, že obce a města jsou jedinými příjemci výnosu daně z nemovitosti, je nezbytné tuto daň zachovat. Ze všech daní zde zůstává nejsilnější vazba daňový poplatník – financování služeb veřejného charakteru, což považuji za hlavní argument pro její zachování.

Respektuji výhrady, že daň z nemovitostí postihuje vlastníky, kteří se aktivně starají o zajištění svého bydlení. Nepopírám ani mnohokrát opakované výtky, že se násobně zdaňuje práce či spotřeba stavebního materiálu. Jsem si vědom problémových aspektů daně z nemovitostí, proto by bylo velice důležité tuto daň reformovat. Nikoliv „zvýšit nebo zrušit“, ale připustit i  další možnost - její reformu, ke které se přiklání také Svaz měst a obcí ČR. Nabízí se tři základní okruhy změn: daňový základ, sazba daně a správa.
Podíváme-li se na zdaňování nemovitostí v evropských státech, najdeme velmi pestrou škálu systémů. Harmonizace majetkových daní v rámci Evropské unie není v současnosti na pořadu dne a domnívám se, že je to dobře. Vzhledem k tomu, že majetkové daně patří k historicky nejstarším, vycházejí ze specifik každého státu a jakékoliv stanovování jednotných podmínek bych považoval za nevhodné. Zkušenosti z ostatních zemí ukazují nástrahy hodnotového systému související s nutností přeceňování nemovitostí a skokovým růstem daňové povinnosti. Na druhé straně ale jen v takovém případě zajišťují daně z nemovitostí relativně významnější zdroj pro obecní rozpočty. Svaz měst a obcí však nepovažuje za vhodné měnit výrazně způsob stanovení základu daně ve smyslu opuštění současného kritéria výměry.
---------------
Mezinárodní komparace zdanění nemovitostí

Belgie - daň z nemovitostí se platí v rámci důchodové daně jako srážková daň, sazba se dle polohy nemovitosti pohybuje od 0,8 – 2,5 % z odhadní ceny nemovitosti. Sazba se ještě může zvýšit o přirážku stanovenou územními samosprávami. Způsob stanovení základu daně (nájemní hodnoty) je velmi složitý, jeho výše je ovlivňována způsobem užívání nemovitosti (k bydlení, k rekreaci, k pronájmu, k podnikání atd.). Nájemní hodnota je zaznamenávána v katastru a každoročně je vyhlašován přepočítací koeficient. Výše základu daně se může snižovat s ohledem na další skutečnosti (minimální nájemní hodnota, počet vychovávaných dětí, zvýhodněni jsou váleční veteráni a neproduktivní občané). Další, tentokrát místní dani podléhají nemovitosti ve špatném technickém stavu.

Bulharsko – dani podléhají jen budovy. Základem u fyzických osob je tzv. normativní cena, naopak právnické osoby při stanovení státní majetkové daně vychází z ceny účetní. Sazba činí 0,2 % pro budovy sloužící k bydlení, 0,4 % pro ostatní budovy. Pokud však výměra obytného domu přesahuje 120 m2, sazba daně se progresivně zvyšuje.

Dánsko - pro obecní pozemkovou daň platí sazba 0,1 %, pro krajskou pozemkovou daň 1,0 %, pro zemědělskou půdu jen 0,57 % a pro finanční odvod z veřejného majetku 0,1 %. Všechny sazby se počítají ze stejného základu – z hodnoty pozemku po snížení o náklady na údržbu. Tyto základní sazby s výjimkou krajské pozemkové daně nejsou definitivní, násobí se multiplikátorem 6 – 24 v závislosti na příjmových požadavcích obcí. Základem daně ze staveb cena rozdílu mezi hodnotou zastavěného a nezastavěného pozemku. Sazba finančního odvodu za komerční prostory v domech činí 0,1 % a na základě rozhodnutí územní samosprávy je možné ji zvýšit koeficientem, který však nesmí překročit hodnotu 10. Sazba daně z hodnoty majetku – v podstatě daň z obytných domů, pro jejíž účely probíhá ocenění každoročně ke stavu k 1. lednu příslušného roku - je progresivní: 1 % z hodnoty majetku do hodnoty cca. 404.500 EUR, nad tuto hodnotu 3 %. Nižší daňová povinnost pro seniory.

Estonsko - při odhadu se vychází z oceňovacích předpisů a z informací, které je povinna poskytnout příslušná územní samospráva s ohledem na polohu zdaňované nemovitosti.  Základní sazba daně z nezemědělských pozemků se pohybuje v intervalu 0,1 – 2,5 % v závislosti na hodnotových úrovních pozemků, přičemž územní samosprávě je svěřeno oprávnění daň zvyšovat a snižovat v zákonem daném intervalu. Speciální osvobození se vztahuje na penzisty, kteří vlastní nebo mají právo užívání půdy nepřesahující výměru 0,1 hektaru ve městech, respektive jeden hektar ve venkovských oblastech. Podmínkou však je, že tuto plochu užívají ke svému bydlení a nepobírají nájemné z pronájmu této půdy.

Finsko - místní daň z nemovitostí tvoří jen jakýsi doplněk k dani z čistého bohatství, přičemž způsob stanovení základu daně – zdanitelné hodnoty majetku – je pro obě daně totožný a složitý. Obecní zastupitelstvo je povinno stanovit alespoň dvě sazby: základní sazbu majetkové daně, která se smí pohybovat mezi 0,5 – 1 %, a sazbu daně pro budovy sloužící primárně pro trvalé bydlení (0,22 – 0,5 %). Nadto má obec možnost zvýšit sazbu daně pro budovy sloužící jako tzv. druhé bydliště (např. chaty a chalupy), a to max. o 0,6 % nad hodnotu sazby pro budovy sloužící primárně pro trvalé bydlení. Zvláštní sazby daně může obec použít pro elektrárny (max. 1,4 %) a jaderné elektrárny (max. 2,2 %).

Francie – daň stanovena z průměrné nájemní hodnoty, každé tři roky je třeba provést generální revizi těchto hodnot, k čemuž ale nedochází. Při oceňování se nejčastěji používá metoda porovnávací nebo metoda účetních knih, víceméně pouze subsidiárně i metoda skutečného nájemného a metoda přímého ocenění. Základem daně je tzv. netto důchod, který se stanoví procentem z nájemní hodnoty. V případě nezastavěných pozemků činí netto důchod 80 % nájemní hodnoty, přičemž obce mají možnost stanovit základ daně pro stavební pozemky odchylně. Výše daňové sazby je plně v dispozici obcí a pohybuje se v rozpětí
1,69 % – 44,6 % s řadou výjimek v zemědělství. I základ daně u staveb tvoří tzv. netto důchod, který v případě zastavěných pozemků činí 50 % nájemní hodnoty, v případě objektů určených k bydlení 100 % nájemní hodnoty (přizpůsobuje s ohledem na situaci v rodině poplatníka). Pokud se jedná o objekty sloužící k podnikání, stanovil se základ daně součtem 100 % katastrální ceny a 18 % vyplacených odměn nebo 10 % celkových příjmů. Sazba daně je stanovována územní samosprávou v závislosti na jejích finančních požadavcích. V posledních letech však došlo ke zrušení podstatné části této daně, takže obce získávají ze státního rozpočtu konstantní náhradu ušlých příjmů. V pařížském regionu se vybírá daň z kancelářských prostor, která se vztahuje i na obchodní a skladovací prostory. Vlastník je povinen platit daň podle výměry a druhu prostoru a podle geografické zóny. Existuje rovněž daň z prázdných objektů.

Itálie – základem je katastrální hodnota nemovitostí (pozemků i staveb). S ohledem na vyšší daňovou spravedlnost se ale katastrální cena dále upravuje multiplikátorem v závislosti na tržní hodnotě nemovitosti. Z takto stanoveného daňového základu se pak určuje konečná daňová povinnost. Sazbu si může stanovit každá obec samostatně v intervalu 0,4 – 0,7 %.

Irsko - daně z nemovitého majetku představuj doplňkový zdroj ukládaný orgány územních samospráv za předpokladu, že jejich náklady nejsou dostatečně pokryty výnosy ze státních fondů. Z tohoto důvodu není ani určena jakákoliv pevná sazba daně, zákon hovoří pouze o způsobu stanovení daňového základu – hodnoty ocenění: oceňovací komisař provádí ocenění pro celý stát, přičemž poplatník má právo odvolat se proti výši hodnoty ocenění k oceňovacímu tribunálu, případně až k vrchnímu soudu.

Kypr – základ daně vychází z tržní ceny stanové k datu 1. ledna 1980. Sazba daně je progresivní (0 – 4,5 %), dani nepodléhají jen nemovitosti s hodnotou nižší než 100.000 CYP (cca. 176.000 EUR). Zaplacená daň je nákladem pro účely stanovení daně z příjmů právnických osob.

Litva - existují v podstatě tři různé daně z nemovitostí: daň z pozemků, daň z nemovitostí (budov) a poplatek za držbu vodních nádrží a státních pozemků. Základem daně z pozemků je cena stanovená na základě oceňovacích předpisů, tzv. cena půdy (pouze tehdy, byl-li pozemek vydražen, je základem daně cena dosažená v dražbě). Sazba daně je fixní ve výši 1,5 %, obce ji však mohou snížit či zvýšit až o polovinu. Vedle toho mají možnost vybrané nemovitosti od daně zcela osvobodit. V případě poplatku za držbu vodních nádrží a státních pozemků se základ daně stanoví stejným způsobem jako u daně z pozemků. Základní sazba ve výši 6 % s možností snížení až na 1 %. Základ daně z nemovitostí (budov) tvoří odhadnutá hodnota stavby (tzv. daňová hodnota), přičemž přecenění se provádí jednou za pět let. Před touto lhůtou je možné nové přepočítání pouze tehdy, pokud dojde k růstu indexu cen (inflaci) vyššímu než 1,25 %. Sazba daně je zde od roku 1996 pevná a činí 1 % daňové hodnoty. Orgány územní samosprávy disponují oprávněním daňovou sazbu snížit, případně od placení daně určité skupiny poplatníků zcela osvobodit.

Lotyšsko – opět základ dle katastrální hodnoty. Daň se vztahuje jak na pozemky, tak na stavby a stavební pozemky. Informace o ceně v katastru by měla vycházet z tržní ceny nemovitosti. U mnohých nemovitostí však tržní cena není známa. Proto může Státní katastrální úřad při zápise cen vycházet i z informací, které mu poskytly další státní úřady, orgány místní samosprávy, případně i regionální úřady, do jejichž kompetence spadá obsluha katastru. Dále může čerpat i z účetních záznamů, pokud je majetek zařazen do obchodního majetku společnosti. Sazba daně z nemovitostí je jednotná pro všechny nemovitosti a činí 1,5 % z katastrální hodnoty. Obce jakožto výhradní beneficiáři přitom nemají oprávnění sazbu daně snížit ani s ohledem na charakter nemovitosti, ani pro některou ze skupin poplatníků.

Lucembursko - základem daně z pozemků a hospodářských budov je standardní hodnota nemovitostí stanovená podle oceňovacího práva. V případě sazby daně je třeba rozlišovat mezi základní pevnou sazbou daně pohybující se v rozmezí 0,7 – 1 % a multiplikačním faktorem. Ten je stanovován orgány územních samospráv v závislosti na typu nemovitosti a může základní sazbu daně zvýšit až 7,5krát. V případě farem se hodnota multiplikačního faktoru může pohybovat od dvou do pěti.

Maďarsko - snaha o přechod na tržní základ daně z pozemků, přestože i zde je pro mnohé pozemky stále využíván dřívější systém stanovování základu daně na základě jejich skutečné výměry. Sazba daně se pak liší v závislosti na způsobu stanovení základu daně: při použití staršího modelu (podle výměry) je sazba daně 200 HUF/m2 (cca. 0,8 EUR/m2). U stanovení na základě hodnoty činí sazba 3 %. Obce mají oprávnění sazbu daně snížit. Taktéž okruh osvobozených nemovitostí může být rozhodnutím obce rozšířen nad zákonem stanovený rámec. Pozemky a také další nemovitý majetek mohou vedle daně z pozemků podléhat i tzv. místní dani, jejímiž poplatníky jsou výhradně fyzické osoby. Předmětem místní daně je samotná nemovitost, sazba daně je pevná ve výši 12.000 HUF (cca. 48 EUR) za rok. Zavedení místní daně i daně z pozemků je plně v kompetenci orgánů územní samosprávy.

Německo - konstrukce daně z nemovitostí je značně zastaralá. Základem německého systému je tzv. standardní hodnota nemovitosti, která se nezměnila od roku 1964. V bývalých zemích NDR se vychází dokonce z ceny v roce 1935. Je zřejmé, že takto stanovené ceny jsou z velké části poznamenány inflací a nereflektují jakýkoliv další stav a vývoj: standardní hodnota nemovitostí v nových spolkových zemích je mnohonásobně nižší než v zemích starých. Na tuto skutečnost alespoň částečně reagují sazby daně, které se v zemích bývalé SRN pohybují mezi 0,26 % a 0,6 %, v zemích bývalé NDR mezi 0,5 % a 1 % v závislosti na druhu nemovitého majetku. Územní samospráva má oprávnění zavést multiplikátor (280 – 600 %), kterým se základní sazby násobí. U daně ze staveb existují různé sazby pro „jednogenerační“ dům (2,6 % do tzv. standardní hodnoty nemovitosti cca. 38.347 EUR, pro ostatní pak 3,5 %) a pro dvougenerační dům (3,1 % bez ohledu na standardní hodnotu nemovitosti). V některých obcích je zavedena daň z druhého bydlení. Základem daně je roční nájemní hodnota a sazby daně jsou buď procentní progresivní (5 – 20 %) nebo pevné (cca. 153 – 2.454 EUR).

Nizozemí - místní daň z nemovitého majetku je stanovována na základě ceny, které lze dosáhnout při ekonomické transakci s daným majetkem (pozemkem či stavbou). Pro neprodejný majetek je základem cena náhradní, pokud je vyšší než cena dosažitelná při ekonomické transakci. Cena je vyměřována každé čtyři roky. Daňovou sazbu si stanovují jednotlivé orgány územní samosprávy s ohledem na vlastní potřeby, jsou však limitovány maximálními výšemi sazeb jednak pro domy a pro ostatní nemovitý majetek, jednak pro vlastníky a pro uživatele nemovitostí. Daň z nemovitého majetku je rozdělena na dvě části: jednu platí vlastník (např. domu) a druhou osoby žijící v domě. Jestliže si tedy někdo pronajímá dům, platí pouze část daně (část za bydlení). Tento princip je pochopitelně administrativně příliš složitý, existují proto tendence k zachování pouze části daně z nemovitého majetku placené majitelem.

Norsko – zdanění vychází z tržní hodnoty nemovitosti, zdanitelná hodnota činí obvykle 30 – 40 % tržní hodnoty. Sazba daně pro fyzické osoby se odvíjí s ohledem na výši zdanitelné hodnoty a vůli obce (mezi 0,2 – 0,7 %), pro právnické osoby je stanovena fixně na 0,4 %; obce přitom daň vybírat nemusejí. Vedle majetkové daně existuje i daň z bohatství, které podléhá veškerý majetek fyzických a právnických osob s výjimkou společností s ručením omezeným. Sazba pro právnické osoby činí 0,3 % z hodnoty majetku, pro fyzické osoby je stanovena odlišně vzhledem k tomu, že je rozdělována mezi obce a stát.

Polsko - vedle obecné daně z nemovitostí podléhají zvláštní dani pozemky zapsané v evidenci nemovitostí jako pozemky zemědělské a lesní pozemky. Sazba daně není stanovena fixně, ale každý rok se liší v závislosti na průměrné ceně žita (střední ceně výkupu žita za první tři kvartály předchozího roku). Pro pozemky sloužící k zemědělským účelům je tak sazba daně rovna průměrné ceně 2,5 q žita za jeden hektar pozemku. Pro ostatní zemědělské pozemky nesloužící k zemědělství je sazba dvojnásobná – průměrná cena 5 q žita za jeden hektar pozemku. Rada obce má možnost cenu žita používanou pro výpočet zemědělské daně v rámci zákonem daných mantinelů snížit. Již několik let se připravuje novela zákona.  Podobně sazba daně z lesních pozemků je odvislá od průměrné ceny dřeva. Obecné dani z nemovitostí podléhají, vedle obytných domů, bytů a budov, také pozemky, které nejsou předmětem zemědělské daně nebo lesní daně. Horní sazba daně se může lišit s ohledem na druh zdaňované budovy, respektive pozemku (sloužící k hospodářské činnosti, k poskytování zdravotnických služeb, obytné budovy). Maximální sazbu stanovenou zákonem mohou obce podle vlastního uvážení snížit.

Portugalsko - základ nemovitostní daně se určuje dle předpisů o oceňování majetku. Sazba daně se liší s ohledem na polohu nemovitostí, bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o pozemek či stavbu. Venkovské nemovitosti podléhají fixní sazbě ve výši 0,8 %, naopak města mají možnost každoročně stanovit sazbu v rozmezí 0,7 – 1,3 %. Zvláštní dani ve výši dvacet nebo 30 % z rozdílu cen podléhají nemovitosti, jejichž hodnota se zvýšila v souvislosti s výstavbou nového mostu přes řeku Tagus a se světovou výstavou EXPO ´98 v Lisabonu.

Rakousko - základem daně z nemovitostí je standardní hodnota nemovitosti stanovená na základě oceňovacích předpisů. Základní (federální) sazba daně ve výši 0,2 % je ovlivňována multiplikátorem (místní sazba), který se liší v závislosti na vůli jednotlivých územních samospráv. Výsledná daňová sazba se obvykle pohybuje okolo 0,8 %. Rakouská úprava je specifická v tom smyslu, že některé pozemky mohou být předmětem i další majetkové daně: například neobdělávané pozemky přesahující hodnotu 14.600 EUR podléhají poplatku z hodnoty pozemku ve výši 1 %. Odtud plynoucí příjem je z části příjmem místní samosprávy (96 %), z části federální vlády (4 %). Pozemky sloužící podnikání v zemědělství a v lesnictví jsou předmětem (vedle daně z nemovitostí) poplatku ze zemědělské a z lesnické podnikatelské činnosti. Celý výnos z tohoto poplatku je příjmem federální pokladny. Veškeré majetkové daně jsou výdajem pro účely stanovení základů daní důchodových.

Rumunsko - existuje specifická právní úprava zdanění budov, přičemž výpočet daně je odlišný s ohledem na osobu vlastníka. Základem daně ve vlastnictví fyzických osob je zdanitelná hodnota budovy, která je stanovena přímo v zákoně a závisí např. na použitých stavebních materiálech či napojení na kanalizaci a elektřinu. Zdanitelná hodnota nemovitosti se dále upravuje o koeficient v závislosti na třídě lokality a zóně uvnitř lokality, kde se nemovitost nachází. Tento koeficient se pohybuje mezi 0,9 – 1,3. Sazba daně je odlišná pro majetek venkovský (0,1 %) a městský (0,2 %). Daň se zvyšuje o určité procento za každou další budovu ve vlastnictví fyzické osoby. V případě budov ve vlastnictví právnických osob je základem daně účetní hodnota budovy, sazbu daně stanovuje orgán územní samosprávy v samostatné působnosti, přičemž je vázán pouze zákonným omezením stanovujícím sazbu daně mezi 0,5 % – 1 %.

Řecko -  daň vychází z odhadní ceny a poplatníkem není osoba, která vlastní majetek v hodnotě nižší než 243.600 EUR (odhad majetku je zhotovován každoročně k 1. lednu příslušného daňového roku). Samotná sazba daně je v případě nemovitostí vlastněných fyzickými osobami progresivní (0,3 – 0,8 %), v případě právnických osob pevná (0,7 %, resp. poloviční, jedná-li se o nevýdělečné organizace, církve, vzdělávací instituce, charitativní organizace, nadace apod.).

Slovensko - zákon o místních daních se týká i daně z nemovitostí, člení nemovitosti podléhající zdanění na tři samostatné kategorie: pozemky, stavby a byty. Od české úpravě se tedy liší samostatnou částí věnovanou dani z bytů. Základem daně z bytů je celková výměra podlahové plochy bytu nebo nebytového prostoru v m2. Základní roční sazba daně z bytů je 1 SKK (cca. 0,026 EUR) za každý započatý m2 podlahové plochy bytu a nebytového prostoru. Základem daně ze staveb je celková výměra zastavěných ploch v m2 a opět jediná základní sazba daně 1 SKK. Obec, jakožto správce daně, může obecně závazným nařízením podle místních podmínek v obci nebo v jejích jednotlivých částech sazbu daně bez omezení snížit či zvýšit.  Základní sazbu daně, případně základní sazbu sníženou či zvýšenou na základě obecně závazného nařízení, může obec dále zvýšit až o 10 SKK za každý i započatý m2 zastavěné plochy v případě každého dalšího nadzemního podlaží. Podmínkou však je, aby tak stanovilo obcí vydané obecně závazné nařízení.

Španělsko – základem je katastrální hodnota nemovitostí, přičemž sazba daně se liší podle toho, zda jde o majetek ve městě (0,4 %) nebo majetek venkovský (0,3 %). Obce mají možnost sazbu snížit nebo i zvýšit v rámci zákonem daných limitů. Vedle daně z nemovitostí je ve Španělsku vybírána i daň z bohatství, jejímiž příjemci jsou autonomní samosprávy. Ty mají vedle povinnosti spravovat a vybírat tuto daň.

Švédsko -  výhradně daň z budov. Předmětem zdanění jsou soukromé domy, bytové fondy, pronajaté domovní prostory a provozovny. Základem daně je odhadnutá hodnota nemovitosti, která by měla odpovídat cca. 75 % tržní hodnoty. (Tento přístup je používán i pro stanovení daně dědické a daně darovací.) Sazba daně je pak dvojí: 0,5 % pro byty fyzických osob a provozovny sloužící k výrobním činnostem právnických osob, 1 % pro bytové domy a prostory ve vlastnictví právnických osob sloužící k poskytování služeb. Dále se vybírá   majetková daň, která je svojí podstatou daní z bohatství. Sazba daně činí 1,5 % z hodnoty majetku fyzických osob přesahujících 1.500.000 SEK (cca. 162.000 EUR).

Švýcarsko - právní úprava se liší s ohledem na zájmy a potřeby jednotlivých kantonů. Některé kantony daň z nemovitostí vůbec nezavedly. Poměrně obvyklá je však kantonální daň z osobního majetku, která zdaňuje vedle movitého majetku (např. automobily, bankovní depozita, cenné papíry apod.) i majetek nemovitý (životní pojištění, investice atd.), včetně nemovitostí. Základem daně je čistá hodnota majetku, tzn. hrubé bohatství snížené o dluhy. Sazba daně je progresivní a její výše se v jednotlivých kantonech liší. Vedle daně z osobního majetku zavedla přibližně polovina kantonů i místní daň z nemovitostí. Základem daně je obecně tržní hodnota nemovitosti s výjimkou majetku farem a lesů, kde se základ daně stanoví v závislosti na možném výdělku z tohoto majetku. Proporcionální sazba daně se v jednotlivých kantonech různí a koreluje v rozmezí 0,03 – 0,4 %.

Velká Británie - pro stanovení základu daně se užívá nájemní hodnoty. Ve Skotsku, kde zdanění tzv. obchodní daní podléhá jen majetek nesloužící k bydlení, je nájemní hodnota stanovována daňovým odhadcem. Sazba daně je vyhlašována Ministerstvem Skotska a například ve finančním roce 2001/2002 činila 47,0 pencí (cca. 0,7 EUR). V Severním Irsku se základ tzv. daně – nájemní hodnota – násobí sazbou daně, která se stanoví jako součet sazby regionální a oblastní. V Anglii a ve Walesu je pro výpočet tzv. obchodní daně, které podléhají výhradně nemovitosti nesloužící k bydlení, třeba znát nájemní hodnotu a národní daňový koeficient. Přecenění nájemních hodnot se provádí jednou za pět let (naposledy se konalo v v roce 2005 ke dni 1. 5. 2005, předtím v roce 2000; na druhé straně mezi lety 1973 až 2000 neproběhlo žádné přecenění, což následně vedlo k dramatickému navýšení daně, zejména na jihovýchodě Anglie). Národní daňový koeficient se vyhlašuje každoročně a nesmí se zvýšit o více procent, než byla výše inflace v předchozím roce. 
Místní daň (Council tax) se vztahuje pouze na obytné stavby. Každá stavba je po ocenění zařazena do jedné z osmi „oceňovacích tříd“, přičemž výše daně je závislá právě na skutečnosti, do které třídy zdaňovaná stavba spadá; čím nižší třída, tím nižší daňová povinnost. Takto stanovená daň není ovšem konečná: může být snížena o 25 %, pokud v domě žije jen jedna osoba, případně o 50 %, pokud v domě nežije nikdo (např. chata, chalupa apod.). Některé osoby navíc nejsou pro tyto účely považovány za obyvatele (například studenti, pacienti v nemocnicích, nemocní, mentálně zaostalí, členové náboženských komunit, diplomaté, vězni, sluhové a služky).

-------------
Za problematické považuji osvobození od daně, která vychází přímo ze zákona. Loňským rokem skončilo osvobození pro novostavby, a to zejména zásluhou Svazu měst a obcí ČR. Chápu nespokojenost poplatníků, avšak je třeba si uvědomit, že výdaje z obecních rozpočtů často souvisí mnohem více se zajištěním potřeb obyvatelů novostaveb než původních obyvatel. Další úsilí Svazu bude nyní směřovat k revizi dalších zákonných osvobození, zejména pak za státní majetek, který evidentně neslouží k zajišťování veřejné správy.
Daň z nemovitostí chápu jako místní daň, stejně jako místní poplatky. Nabízí se možné řešení, jak zefektivnit výnosově méně významné až nevýznamné položky. Představovalo by to zavedení jedné jediné tzv. komunální daně. Tedy zrušit a nezvýšit.
Diskuse se také vede nad výší sazeb daně. V důsledku inflace totiž dochází k postupnému zastarávání a faktickému snižování výnosu. Dokazují to proměny sazeb a koeficientů, k nimž došlo v posledních dvou letech. Zrušení nejnižších koeficientů, zavedení místního koeficientu, zvýšení základních sazeb, všechny tyto změny vedly ke skutečnosti, že celkové inkaso daně z nemovitostí se v roce 2010 téměř zdvojnásobí ve srovnání s rokem 2007 (5,1 mld. v roce 2007 proti předpokládaným 9,6 mld. Kč v roce 2010). Daň z nemovitostí byla v loňském roce jediným daňovým příjmem, který zaznamenal meziroční růst.
Zákon by měl obcím ponechat dostatečný prostor pro aplikaci různých daňových sazeb a koeficientů. A zákonodárci by měli tento prostor respektovat. Omezování platnosti místního koeficientu nebo jednorázové zvýšení sazeb, na které již mohou obce jen omezeně reagovat, podrývá rozhodovací pravomoc zvolených zastupitelstev. Navíc žádné ministerstvo či poslanec nezná situaci v určité obci lépe než její starosta či starostka. A právě volení představitelé by měli být schopni vysvětlit svým voličům, proč daně zvyšují i s rizikem, že nebudou opět zvoleni.
Výše sazby by rovněž mohla odrážet některé náklady, které s existencí nemovitostí souvisí. Například konkrétně úklid chodníků. Nechci polemizovat, zda je právně čistější, aby odpovědnost za stav chodníku bezprostředně vedoucího pod okny majitele domu měla obec či nikoliv. Letošní zima ukázala praktické limity situace, kdy vznik nové povinnosti není doplněn odpovídajícími příjmy. Ačkoliv zavedení místního koeficientu nemělo dle mého názoru původně vůbec žádnou vazbu na tzv. chodníkovou novelu a k promíchání příčiny a důsledku došlo až následně, nyní určitou souvislost můžeme objevit. Úklid komunikací je povinnost, ale zároveň služba, kterou si občané platí, třeba právě zvýšením místního koeficientu.
Ať již bude základ daně a sazba stanovena jakkoliv, důležitou roli hraje také správa daně. Daň z nemovitostí by měla zůstat spravována finančními úřady, neboť se tak dosahují úspory z rozsahu. Obce by však měly mít možnost nahlédnout do evidence finančního úřadu a zjistit případné nedoplatky. Domnívám se, že informace se dají zjistit i při respektování zákona o ochraně osobních údajů. V prosinci loňského roku Svaz měst a obcí ČR ministru financí navrhl, že by obce mohly požádat místně příslušný finanční úřad o soupis všech katastrálních čísel, za které byla daň uhrazena v plné výši, doplněný o výčet osvobozených nemovitostí. Následným srovnáním by bylo možné tedy zcela jednoduše zjistit, kde daň odvedena nebyla. Cílem návrhu nebylo získat informace o jednotlivých poplatnících, ale o skutečnosti, zda za nemovitost byla daň uhrazena. Obce by tak nedisponovaly žádnými osobními údaji ani konkrétními částkami daně.
Odpověď ze strany ministerstva však není příliš povzbuzující. Především se zde zpochybňuje samotný důvod, proč by obce měly mít podrobnější informace, když správu daně nevykonávají. „Lze uvažovat o tom, že by správce daně sděloval obcím některé informace nad rámec současného stavu, ale pouze v případě, že bude zákonem stanoven účel, k jakému mají tyto informace sloužit. Musí se jednat o konkrétní kompetenci obce stanovenou zákonem. Nestačí pouze obecná proklamace o spolupráci,“ praví se zde doslova. Z dopisu je zřejmé, že požadavek na informování o splnění daňové povinnosti bude muset být podpořen změnou v zákoně. A právě zde vidím rovněž velký prostor pro reformu.
Nacházíme se v době, kdy obce zaznamenávají ve srovnání s předchozími léty podstatný pokles sdílených daňových příjmů. Na straně druhé rostou požadavky občanů, neboť většina z nás chce jezdit po opravených silnicích, mít možnost vyjít si s dětmi na hezké a bezpečné hřiště či mít kam vysypat svůj odpadkový koš. Obce zajišťují velké procento služeb, které dnes a denně využíváme, a o jejichž financování často ani nepřemýšlíme. Budoucnost daně z nemovitostí je do jisté míry také budoucnost kvality života v obcích.

Ing. Oldřich Vlasák
poslanec EP (ODS/ECR)
předseda Svazu měst a obcí ČR

(Z vystoupení Oldřicha Vlasáka na semináři „Budoucnost daně z nemovitostí: „zvýšit nebo zrušit?“, 18. února 2010, Vysoká škola CEVRO Institut)