Kašlu vám na svobodu slova, cestování, volby, pluralitní politický systém a vůbec na celou tu slavnou demokracii. Toho se nenajím a účty tím nezaplatím. Já se potřebuji postarat o rodinu, uživit se. To je moje priorita.
Tak nějak by mohl vyjadřovat své sympatie k oslavám výročí "sametové revoluce" člověk, říkejme mu třeba Josef, kterého 17. listopad 1989 zastihl jako zcela "nepřipraveného" čtyřicátníka.
Josef se vyučil ve fabrice, po vojně se oženil a dostal byt. Byl pracovitý, šikovný a také si docela slušně vydělával. Na co sáhl, to se mu dařilo. Co potřeboval, to si koupil (někdy s obtížemi a ne hned, ale koupil). Jak sám říkal, "o politiku se nezajímám" a tak se angažoval jen v ROH. A tak jako řada jemu podobných měl tzv. roupy. Josefa štvalo, že nemůže trávit dovolenou na Riviéře, v Řecku nebo Alpách, ale "jen" na podnikové chatě na Orlíku nebo v kempech v tuzemsku nebo "soc-dem" státech. Také by měl raději Mercedes než Škodovku, jachtu a vilu s bazénem "jako to mají všichni na Západě". A že tam klidně nadávají na prezidenta a tady by ho za to zavřeli. A že si tam může každý "dělat co chce, protože mají demokracii". Kdyby ti "komouši" nebyli tak blbí a režim tak zločinný a nesvobodný, určitě by si Josef zařídil autoservis, protože ho to bavilo, uměl to a občas i melouchařil. To by byl potom "za vodou".
V listopadu 89 zblbnul tak jako většina národa, nechal se zmást euforií z něčeho nevídaného a nadšením z tušení lepšího "svobodného" života, nevídaných šancí a blahobytu tak, jak si myslel, že to na Západě ve skutečnosti je. Vždyť přece kdo se snaží, má všechno. Že nastane kapitalistický režim se svými klady i zápory tak nějak nepočítal, nebo si to maloval růžovými barvami.
Jenomže jak se listopad vzdaloval, pomalinku a nenápadně se Josefovi vzdalovaly i jeho sny a představy. Nejdříve trpce zjistil, že na nějakou privatizaci nebo otevření vysněného autoservisu nemá dost peněz. A tak si byl nucen vzít u banky úvěr. Než se rozkoukal a než se to vyřídilo, už nic moc pořádného nesehnal, jen takový malý a zastrčený dvůr s garážema a dílnou. No nic, říkal si, ještě nejsem tak starej a kdo se snaží, ten nakonec zbohatne. Vše co měl, to do toho vrazil - úvěr, peníze za prodanou chalupu i úspory. Začal podnikat, časem i vydělávat a protože myslel na zadní kolečka, neutrácel za takové, podle něj "blbosti" jako dovolené a drahá auta apod. a šetřil. Právě se chystal rozšířit dílnu a přijmout nějaké dělníky aby jen šéfoval a začal si užívat, když tu našeho Josefa potkala první rána. Banka, u které měl uloženy našetřené peníze tzv. zkrachovala a Josef byl přes noc bez hotovosti. Nic nedostal, řekli mu tenkrát, že to je riziko podnikání a jestli chce, ať to dá k soudu. Dal a leží to tam dodnes.
Druhou ránu dostal, když obdržel obsílku od úřadů, že pozemek, na kterém podniká není jeho a patří jakémusi emigrantovi co ho zrestituoval. Josef přistoupil na variantu nájmu, který byl spíše lichvou a vydíráním, takže živnost šla od 10 k 5 až docela zkrachovala. Při nuceném odprodeji jakési ukrajinské partě měl "štěstí" na advokáta i realitního makléře a nakonec byl rád, že sice bez peněz, ale ve zdraví tento "kšeft" přežil.
To byla páně Josefova zkušenost s kapitalismem číslo 1. Ale protože byl celý život zvyklý pracovat, sehnal si místo řidiče na "živnostňák" u jedné mezinárodní firmy s desetiletým daňovým pardonem. Jezdil sice 12 hodin denně, téměř neznal víkendy, svátky a dovolené, ale měl práci a téměř pravidelný příjem, ze kterého si také platil (pochopitelně) minimální pojištění. Ledacos se mu v práci nelíbilo, třeba způsob přidělování zakázek, za které tu bylo zvykem dávat "všimné", ale raději držel hubu a krok a přecházel chřipky, protože věděl, co by následovalo, kdyby marodil nebo se svobodně vyjádřil k poměrům ve firmě. Teď už mohl říkat co si myslí a cestovat po celém světě, ale nějak na to nebyl čas a ani dost peněz.
Třetí ránu Josef dostal, když "světová" firma v ČR po skončení daňových prázdnin ukončila svoji činnost, propustila zaměstnance a zavřela krám. A protože již nebyl žádný mladík, skončil na pracáku. Aby toho nebylo málo, zjistili mu při operaci žlučníku vysoký tlak a zvýšenou hladinu cukru v krvi. Nezaměstnanost v kraji byla nad celorepublikovým průměrem a tak se Josef ne a ne nikde uchytit. Buďto neměl vzdělání, nebo byl starý a nemocný, nebo na to prostě nestačil nebo by víc projezdil než vydělal. Josef začínal být vážně znepokojený, dalo by se přímo říci nasr.ný. S manželkou žili takříkajíc "z ruky do huby". Jezdil starým ojetým Mercedesem, na dovolenou ve vysněné cizině neměl, všude nadával a říkal co si myslí, nikdo ho sice za to nezavřel, ale také neposlouchal. Když při volbách někoho volil, stejně to bylo k ničemu, protože zastupitelé a poslanci se stejně nějak mezi sebou dohodli proti vůli svých voličů. Všude viděl krásné zboží, ale stejně nakupoval vesměs u "Čongů" nebo ve výprodejích. O takovém uheráku, který si za "komoušů" klidně kupoval ke svačině, si dnes mohl jen nechat zdát.
Čtvrtou ránu Josef dostal. když mu milostpán domácí zvedl činži a ojetého Mercedesa mu ukradli. Vyměnit byt za menší neměl šanci, protože většina lidí na tom byla podobně a na nové auto, jachtu a vilu s bazénem nemohl ani pomyslet. Tak tak že měl na inkaso, skromné živobytí a léky. To byla páně Josefova zkušenost s kapitalismem číslo 2.
Takže dnes, 17.listopadu, seděl doma u televize a poslouchal projevy a řeči o vítězství demokracie, svobody a o zločinech komunismu. Kdybychom byli u toho, možná bychom slyšeli jak říká : "Já vám na ty vaše kecy kašlu. Na co je mi všechna ta svoboda a demokracie, když nemám práci ? Jak si mám všech vymožeností bez peněz užívat ? Dřel jsem celý život jako vůl a co z toho mám ? Copak jsem si to zavinil sám ? Vždyť jsem se poctivě snažil. Že já blbec tenkrát těma klíčema zvonil, co mi scházelo, mohl jsem si žít jako prase v žitě !".
To byla páně Josefova zkušenost s kapitalismem číslo 3. Pravděpodobně poslední, i když, kdo ví...
