Asi těžko bychom hledali někoho, komu tato filmová hláška nic neříká. Josef Hlinomaz se s ní nesmazatelně zapsal do povědomí již několika generací. Stařičký naivní král, vyčůraní rádcové, zlý výběrčí daní mdlého rozumu a sociálně vyloučená rodina těžce pracujícího uhlíře.
Nadčasová (nikoliv nečasova) scéna přerozdělování daní, vybraných od lidiček v podhradí, demonstruje více než cokliv jiného, co si o správě daní a kapitole Vydání v rozpočtu ČR všichni myslíme a o čem nás téměř denně média informují.
Nejsem ekonom a ani nejsem v těchto otázkách tak erudovaný jako někteří mí kolegové blogeři. Přesto rozumím tomu, že aby stát mohl plnit své funkce, nutně potřebuje mít nějakou vizi a prostředky k její realizaci. K tomu slouží státní rozpočet, kde na jedné straně je příjem a na straně druhé vydání.
Selský rozum velí - mohu vydat jen tolik, jak velký mám příjem. Mám-li výdaje menší, ušetřím. Utrácím-li více, příjdu na buben. Můžu si dočasně půjčit (třeba na nový traktor), ale s rozumem a opatrně, nebo v nejhorším prodám kus pole (jen přes moji mrtvolu, řekl by dobrý hospodář). Prostě nemůžu utrácet víc, než vydělám. To dá rozum. Přece nedám do zástavy střechu nad hlavou jen proto, abych si mohl užívat. To by mě děti jednou proklely.
Náš stát, respektivě vláda, politici a vysocí státní úředníci jsou ovšem nad věcí. Řídíce se heslem "Z cizího krev neteče" jakoby pozbyli zdravý selský rozum i veškerou slušnost a soudnost, hospodaří tak nějak po turecku, od deseti k pěti. Jak jinak si vysvětlit, že lidé pracují, odvádějí daně, platí pojištění pro případ nemoci a na důchod, předepsané daně platí také právnické osoby (hrozný výraz), v privatizaci se rozprodaly fabriky, nemovitosti KSČ, SSM, ČSLA, Svazarmu, PO SSM, JZD atd., doly, půda i lesy, hrady a zámky, nemocnice a já nevím co ještě a po 20 letech je státní pokladna prázdná (kolik že milionů se vejde do jednoho a půl bilionu?).
A tak se královi rádcové poradí co všechno by se ještě dalo zdanit, pro sichr ještě současné daně zvýší a vyšlou královské zbrojnoše a výběrčí daní do podhradí, aby poddaným důrazně připomenuli jejich povinnost vůči vrchnosti. A když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Prolezeme sednice, komory, sýpky, stodoly, sklepy a chlévy a to by bylo, abychom něco z lidí nevyždímali.
Poddaní se nestačí divit. Vždyť poctivě pracujeme a řádně platíme daně, sami nemáme co do huby. Co ten král, proboha s těmi našimi daněmi dělá? Cesty jsou samý výmol, v lesích řádí loupežníci, škola nám padá na hlavu, žádná válka se nevede, všechno je furt dražší a on má stále málo.
Ale jak už to bývá, poddaní jen nadávají, jeden navrhuje tohle a druhý zase něco jiného, poslední ponížená deputace se u krále se zlou potázala, ti posledně zvolení zástupci, kteří měli jejich zájmy hájit se nechali zkorumpovat a jsou snad ještě horší než ti rádcové.
A tak stále ještě doufám, že tak jako v oné filmové pohádce nakonec dobro zvítězí nad zlem, rádcové skončí za mřížemi, král odejde na vejminek a vlády se ujme král mladý, moudrý a spravedlivý. V opačném případě to nebude dlouho trvat a poddaní vyrazí na hrad, srovnají ho se zemí, pěkně po chlapsku se tam vypořádají se všemi vládnoucími příživníky a darebáky a skutečná vláda jejich věcí se snad už konečně k nim navrátí.
