Lidské maso je prý sladké a dobré.

     Titulek článku má prý upoutat pozornost a přilákat čtenáře. Perex pak má stručně naznačit, o čem článek pojednává. Tak mi ten hloupý titulek, prosím, odpusťte. Psát budu o tom, jak snadno se utrácí, když to někdo jiný platí. Tím kdo rozhazuje je stát, tím kdo to platí jsou občané.

     Je příjemné se obklopit hezkými, užitečnými a přepychovými věcmi. Žít a pracovat v pěkném prostředí a v pohodlí, které nám současná doba nabízí. Kdo by nechtěl vidět kolem sebe jen oku lahodící architekturu, interiéry vybavené vkusnými, praktickými a účelnými věcmi?

     Každý z nás se obklopuje věcmi, které svojí účelností, kvalitou a cenou odpovídají našim potřebám, vkusu a především možnostem. Konkrétně mám na mysli finanční možnosti. Zařízení klasického panelákového bytu může být jednoduché, prosté a laciné typu umakart, linoleum a papundekl, nebo přepychové a drahé s použitím mramoru, drahého dřeva a jiného luxusního stavebního materiálu. Zkrátka, někdo má na renovaci 200 tisíc, jiný 2 miliony.

     To samé platí i v případě stavby rodinného domu. Podle použitých materiálů a velikosti roste i cena. Podle toho, jak hluboko má stavebník do kapsy, podle toho volí nejen velikost, ale i materiál. Na střechu použije pálené nebo betonové tašky, šindele nebo měděný plech. Okapy z pozinku, měděné, vyhřívané nebo plastové, na podlahy beton, dřevo, PVC, klasickou dlažbu nebo ušlechtilý kámen. Neboli kolik mám, tolik můžu investovat. Cena je rozhodující, teprve potom následuje kvalita, trvanlivost, vkus apod. Můžu být stokrát přesvědčen o tom, že měděný okap je lepší než pozink, koupím to, na co mám.

     Jinak to zřejmě funguje ve státní správě. Tam jakoby cena nehrála žádnou roli, jakoby naše republika plavala na ropě a na Mostecku se těžily diamanty. Všímáte si nadstandardního přepychu v použitých stavebních materiálech a prvcích, použitých stavebními firmami při stavbě nebo rekonstrukci nějaké státní nebo obecní nemovitosti? Velmi často to jsou skutečné předimenzované okázalé paláce, všude mramor a leštěný kámen, vodotrysky a zimní zahrady, měď, bronz a antikoro, speciální sklo a ušlechtilé dřevo. Luxusní vybavení kanceláří, recepcí, kuchyněk, toalet a zasedacích místností, všudypřítomný kamerový, interkomunikační a zabezpečovací systém špičkové kvality. Na první pohled je jasné, že se tady opravdu nešetřilo a projektant s investorem měli neomezený prostor.

     Nedávno jsem byl po dlouhé době v nemocnici. Úžasem jsem oněměl. Stejný nadstandard, luxus a přepych jako výše popsaný. Tak jsem si říkal, není to zbytečné? V době, kdy není na platy lékařů a sester, na přístroje, pohotovostní službu a léky se neskutečné miliardy investují ne do údržby a rekonstrukcí, ale do zbytečného přepychu. A navíc, téměř vše je na jedno použití. Koupit, použít, vyhodit. Opět plýtvání. Už dopředu se bráním kritikům. Netoužím po "bolševickém" špitále, jen si myslím, že řada věcí je zbytečných a odporujících zdravému rozumu a hlavně našim možnostem.

     Abychom si rozumněli, nejsem zase tak hloupý, abych volal po šetření za každou cenu, vím také, že se nepíše rok 1980, vím, že se do nemovitostí musí investovat a už vůbec nikomu nic nezávidím (což bývá častý argument proti kritikům nešvarů současnosti). Pro mě, za mě, když na to někdo má, ať utrácí podle svého. Ale hlavně za své!