Pominu-li bezzubé investigativní reportáže zabývající se "kriminálními" kauzami špiček naší politické scény, dostanete kýčovitý obrázek téměř lázeňského života naší společnosti jako vystřižený z pohodových propagandistických hollywoodských, digitálně překolorovaných filmů, plných radostného života šťastné americké rodiny, kde největší tragédií, která takovou sladkou rodinku může potkat, je nedopečený sváteční krocan.
Pohled na realitu každodenního života příslušníků společnosti, na velikost jejich spokojenosti a kvalitu životní úrovně je ze značné části utvářen veřejným míněním. To na jednotlivce útočí ze všech stran a do jeho podvědomí se tak dostává žádoucí pocit a názor. Pocit spokojenosti, klidu a štěstí, názor, že je vše v pořádku a tak jak má být, v našem případě že vše zlé se odehrávalo v minulosti, že všichni mají to o čem snili, tj. nekonečná svoboda a demokracie, vyjádřená svobodou slova, cestování, podnikání, demokratickými volbami a vůbec svobodami a právy, vyjádřenými v Ústavě. A jestliže se na nebi objeví nějaký ten mráček, je to tím, že jsme nedokázali rázně sprovodit ze světa komunisty, jejichž smyslem života je škodit kde se dá, pomlouvat, nadávat a usilovat o návrat nejlépe stalinismu. K nim se pak přidávají jen závistivci a flákači.
Veřejné mínění a mediální obraz stavu společnosti vytvářejí novináři, herci, zpěváci, modelky, špičkoví sportovci, manžeři, politikové, podnikatelé, režiséři, producenti, stylisté všeho druhu a vůbec lidé, které jsme si navykli označovat jako Very important Person, neboli VIP. Tito občané se stylem života diametrálně odlišným od života většiny občanů a příjmy několikanásobně vyššími, než je ten statisticky průměrný, zaplavují svými optimistickými rozhovory a reportážemi o nich nejčtenější bulvární deníky, soukromá rádia a TV stanice.
Předvádějí se na večírcích s plnými rautovými stoly, křtech všeho možného jen ne dětí, drahých dovolených, ve svých luxusních vilách, bytech a autech, výhradně ve značkovém oblečení s hodinkami nebo botami, za něž by lecjaká rodina vyžila půl roku i déle. Když si na ně vydělali, ať je mají, ale ať se přitom netváří, že je to jen něco trochu lepšího, než je obvyklý standard běžného člověka.
A pokud se do reportáže ze života společnosti dostane vyjímečně "člověk z lidu", je to opět zase jen úspěšný farmář (odjakživa sedlák nebo statkář), který se "vypracoval" až k velkostatku s konírnou a penzionem, šikovný řemeslník pokračující v rodinné tradici a působící jako rarita a historický exemplář, dokazující, že řemeslo má zlaté dno, šťastný restituent nějaké fabričky nebo hotelu opět ideologicky dokazující, že poctivost se vyplácí, nebo umělecký kovář z Vysočiny dokládající tradici "zlatých českých ručiček".
Všichni jako "na potvoru" byli minulým režimem perzekuováni, táta nevinně trpěl v komunistických lágrech a oni kvůli tomu nemohli vystudovat. Unisono hovoří o radosti ze svobody slova, víry a přesvědčení, neopomenou zmínit loňskou dovolenou v Karibiku, o návštěvách restaurace v Paříži hovoří jako o trafice za rohem, zkritizují rozbujelou byrokracii a sociální demokracii a na závěr rozhovoru nezapomenou na příkaz režiséra pohovořit o tom, že každý je strůjcem svého osudu, že o sebe se musí umět každý postarat sám, prohodí pár slov o tvrdé práci a zakončí to podivem nad tím, že se ještě najde někdo, kdo si stěžuje, je nespokojený a že to musí být určitě nějaký bolševik, socan, flákač a závistivec.
Média to všechno přežvýkají, sestříhají, podle potřeby přibarví tu na růžovo, tu na černo a výsledkem je mediální kýč a óda na radost. Lidé hladem doslova neumírají, většinou mají i nějakou tu střechu nad hlavou, supermarkety jsou narvané zbožím k prasknutí, spotřební elektronika je za babku, cestovní kanceláře vás vyvezou k moři (kde jste na tom stále s pár eury v kapse jako kdysi jen žebráky) a v televizi si můžete vybrat ze stovek kanálů.
A tak se vše jeví jako onen nízkorozpočtový hollywoodský cajdák, kde jedinou tragédií v životě americké rodiny je nedopečený krocan na Díkůvzdání, nebo prohra místního baseballového klubu.
