Korunou, ba přímo vyvrcholením polygrafického výrobního procesu je etapa dokončovací výroby čili knihařské zpracování. Zde se výrobek různě skládá, ořezává, případně šije nebo slepuje dohromady různými technologickými postupy, jimž se říká vazby. Vazby jsou očíslovány číslicemi od jedné do devíti, s dalšími variacemi pomocí písmen malé abecedy. Vazba V 1 je kupříkladu drátem ve hřbetě sešitý sešit nebo časopis (také se tomu říká „šití na stříšku“), vazba V 2 je ve hřbetě nejprve oříznutý, poté slepený knižní blok. Třeba telefonní seznam. V 8 je nití sešitá kniha a tak dále.
Teorii knihařského zpracování nás učil profesor Jan Hakl, na praktické vyučování docházel externista, jehož jméno jsem zapomněl. Vím jen, že takových jako on jsem pak v knihárnách potkával mnohem víc než knihařů typu profesora Hakla. Možná to bylo tím, že ve využívání strojů a různých technických zařízení byla tehdejší knihařina ze všech polygrafických řemesel nejblíže svým středověkým počátkům. Knihař musel mít především šikovné a hbité ruce. Hbitá hlava nebyla podmínkou. Alespoň co se průmyslových knihařů týkalo. Čímž nechci tvrdit, že co knihař, to blbec. Na to jich znám příliš mnoho. Ale tehdy nám to sazeči a tiskaři tvrdili…
Protože jsme byli experimentální ročník (experimenty všeho druhu byly nejspíš mé generaci souzeny), trvala výuka většiny všeobecných předmětů, kromě maturitní češtiny a ruštiny, jenom první dva roky. Ve třetím ročníku se skladba předmětů změnila. Odpadl dějepis, matematika, fyzika, chemie. Přibyly materiál a laboratoře, organizace a ekonomika a dílenská praxe. Na konci školního roku se maturovalo z češtiny a ruštiny. Takže mým nejsilnějším zážitkem roku 1968 (a to s plným vědomím toho, co se tehdy odehrálo) byl pohled na ztuhlé rysy obličeje soudružky profesorky Varholové, když – v zájmu splnění maturitní výrobní kvóty – souhlasně přikyvovala mému neuvěřitelnému překladu do jazyka Puškinova.
Při zkoušce z češtiny mne naopak nechtěně převezl profesor Zuran tím, že mi k větnému rozboru vnutil půlstránkové souvětí z mé vlastní maturitní písemky. To bylo podlé. Úvaha na téma Souvislost mezi náboženstvím a vědou, v níž jsem na příkladu španělské reconquisty dokazoval zhoubný vliv náboženského fanatismu na rozvoj vědy, se mi psala dobře – jako ostatně všechny úvahy na abstraktní témata – jenomže potom jsem nedovedl určit ani druh souvětí, natož druhy vět vedlejších. Členové komise na tom naštěstí nebyli lépe, a tak mohl pan profesor napravit svůj omyl a shovívavě zahrát celou věc do autu…
Ve čtvrtém ročníku zůstaly pouze stroje a zařízení, odborné kreslení, technologie a výrobní zařízení, materiál a laboratoře, kalkulace, organizace a ekonomika, provozní praxe a nesmrtelná tělesná výchova…
Na rozdíl od politicko-ekonomických fantasmagorií, jimiž nás předtím krmil soudruh ředitel, seznamoval nás profesor Suk ve svém předmětu „Organizace a ekonomika“ s ekonomikou na celostátní a podnikové úrovni. Součástí výuky tohoto předmětu byla i četná organizační schémata podniků a institucí všeho druhu, zabírající mnohdy celé stránky sešitů formátu A 4.
Na rozdíl od Marxovy spekulativní teorie nadhodnoty nešlo Sukovo organizační schéma okecat. To se muselo naučit nazpaměť. A následně, při zkoušení, nakreslit i s komentářem na tabuli. Jako Senefelderovu šibenici. Jenomže dlouhý a vyzáblý profesor Kalinovský měl oblíbenou šibenici jednu, zatímco malý, zavalitý a neskutečně čiperný profesor Suk jich měl na nás nepočítaně. Dodnes si pamatuji, že v organizačním schématu podniku je hned pod obdélníčkem pro příslušného vedoucího pracovníka (dnes manager) osamělý obdélníček s nápisem sekretariát (dnes asistent). Teprve potom následují přímo podřízené obdélníčky (manageři) a ještě hlouběji pod nimi obdélníčky pro výrobní a zabezpečovací složky výrobně-hospodářské jednotky (tehdy podniku, dnes firmy). K tomuto hejnu organizačních pavouků patřily pochopitelně celé stránky popisů funkcí jednotlivých odborů, oddělení a pracovišť, které se u různých druhů hmyzu rafinovaně lišily. A to všechno nazpaměť. Díky tomu, že pan profesor nesmlouvavě trval na znalosti každého pavoučího očička, každého kusadélka a – v případě obřích organizačních tarantulí – každého chloupku na nožičkách, jsme se ty ptákoviny prostě museli naučit nazpaměť. Na rozdíl od jiných školních ptákovin aspoň vypadaly, že mají něco společného s praktickým životem. Což jsme kupodivu dokázali ocenit už ve svém telecím věku…
Kalkulaci, kterou nás ve čtvrtém ročníku vyučoval mohutný profesor Krigl (Kriegel?), jsme naproti tomu ocenit nedokázali. Spočítat, kolik bude stát výroba knihy, samozřejmě lze. Spočítat lze všechno. Stačí mít podrobný popis jednotlivých technologických kroků, příslušné tabulky, kalkulačku a trpělivost účetního, pro něhož je rozkoší hledat v účetní měsíční uzávěrce chybějící tři haléře. Pro začátek si – stránku po stránce – spočítáte počet písmen v celé knize. Všechno ostatní najdete v těch tabulkách. Tedy, skoro všechno…
