Kromě obvyklých vyučovacích předmětů se našim užaslým zrakům objevily konečně také předměty odborné, zavánějící exotikou neznámého světa polygrafie. Nejdříve nám samozřejmě vysvětlili, co to ta polygrafie vlastně je. Podle tehdy platné Československé státní normy (ČSN) číslo 88 0100 šlo o výrobní obor, který „… zpracovává a tiskem rozmnožuje textové a obrazové předlohy; zahrnuje tyto základní výrobní fáze a činnosti: a) Zhotovování tiskových forem, b) Tisk, c) Dokončovací výroba a přidružené odborné činnosti (lití písma, zhotovování speciálních přípravků apod.)…"
Skladba teoretických odborných předmětů, doplněných nezbytnou odbornou praxí ve školních dílnách i ve vybraných tiskárnách, pokrývala většinu technologických procesů polygrafické výroby, a celý ten odborný guláš byl proto na vysvědčení klasifikován jako Technologie polygrafické výroby. Naučili jsme se tudíž školní teorii i praxi sazby ruční a strojní, reprodukční fotografie, chemigrafie, tisku z výšky, z plochy i z hloubky a samozřejmě i koruny toho všeho - knihařiny. Na závěr každého školního roku jsme pak v opravdových tiskárnách měli možnost na vlastní kůži zjistit, jak taková teorie a praxe vypadají v praxi opravdové. Většinou to byla zjištění dosti překvapivá...
Historicky nejstarší polygrafickou technologií je knihtisk. Jeho princip zná každý, kdo někdy viděl razítko. Vyvýšená kresba se natře barvou a otiskne na papír. V patnáctém století, zatímco se naši husité věnovali pálení závadných rukopisů (mnohdy i s těmi, kdo uměli číst a psát), nahradil mohučský zlatník Johannes Gensfleisch zvaný Guttenberg zdlouhavé vyřezávání celých knižních stránek, písmeno po písmenu, řádku po řádce, a začal je sestavovat z jednotlivých písmen abecedy, odlitých z kovu. Čímž vstoupil do dějin jako vynálezce takzvaného tisku z pohyblivých liter. A položil základ k procesu, obvyklému v dějinách lidského konání, totiž k postupné proměně jednoduchého řemesla ve složitý vědní obor...
Zmíněné sestavování tiskových stránek se začalo nazývat sazbou a ti, kdo je prováděli, byli sazeči neboli typografové. Sazba byla nejprve pouze ruční, protože nikdo nikam nepospíchal. Typografové měli proto na práci dost času a mohli si s ní patřičně vyhrát. Díky tomu přivedli typografii kousek za hranici mezi řemeslem a uměním, v důsledku čehož byli ostatními pracujícími považováni za nadutou dělnickou aristokracii. Něco na tom muselo být, protože se v tiskárnách dlouho tradovaly historky o starých typografech, kteří ještě před druhou světovou válkou jezdili do práce drožkou, oblečeni v žaketu a buřince.
S příchodem periodického denního tisku (této snad nejpomíjivější formy lidského písemnictví) začal být čas vzácný, a tak byl vynalezen sázecí stroj. Místo ručního zobání písmenek z písmovek čili kas klofali teď sazeči do klávesnic sázecích strojů. Ty klávesnice měly samozřejmě úplně jiné rozložení znaků než již tehdy používané psací stroje. O pár desítek let později se to opakovalo s klávesnicemi počítačů, používaných tehdy pro elektronickou sazbu, které se lišily jak od klávesnice psacího, tak sázecího stroje. No a nakonec přišly klávesnice dnešních PC, na kterých už je typografem každý, kdo tu věc umí spustit. Má to svoje výhody, ale s uměním typografie už to většinou nemívá pranic společného...
Stejně jako se po staletí neměnilo složení písmoviny, kovu z něhož se odlévala typografická písma (slitina olova, cínu a antimonu), neměnila se příliš ani tradiční, v podstatě cechovní struktura typografie. Sazeči se dál pošklebovali tiskařům, tiskaři sazečům – a příslušníci obou profesí svorně pohrdali knihaři. Mezi tím se plácali různí ti „novodobí“ reprodukční fotografové, litografové, chemigrafové, korektoři, technologové, kalkulanti. Před normálními smrtelníky se však všichni dohromady zaštiťovali nejen zvláštním slangem, vlastním koneckonců každému poctivému řemeslu, ale i zvláštní typografickou měrnou soustavou, jejíž základní jednotkou bylo 1 cicero (4,56 mm), dělící se na 12 typografických bodů, případně na 6 čtvrtpetitů (4 čtvrtpetity = 1 petit = 8 bodů). Celá stupnice velikostí písma, kterou bylo pochopitelně nezbytné naučit se nazpaměť, byla: briliant (3 body), diamant (4 body), perl (5 bodů), nonpareille (6 bodů), kolonel 7 bodů), petit (8 bodů), bourgeois (9 bodů), garmond (10 bodů), cicero (12 bodů), střední (14 bodů), tercie (16 bodů), parangon (18 bodů), text (20 bodů) … atd. Dnes, po definitivním vítězství počítačů i v oblasti polygrafie, už tuto romantickou měrnou soustavu zná málokdo – a nejspíš nikomu ani nechybí.
Do vznešeného a krásného umění teoretické typografie nás zasvěcoval pan profesor Bohuslav Blažej, nadaný grafik a jemný člověk, který měl zároveň tu smůlu, že byl i naším profesorem třídním. Mnoho radosti jsme mu za ty čtyři roky neudělali. Pokud vím, žádný z nás nikdy nenavrhl nový, zvláště pozoruhodný řez písma jako jeho oblíbení švýcarští typografové Hermann Zampf a Adrian Frutiger, ani se nestal významným grafikem typu Jiřího Rathouzského – či samotného Bohuslava Blažeje. Takže mu - značně opožděně - děkuji alespoň touto cestou. I když vím, že už si to nemůže přečíst…
Základy řemeslných dovedností z ruční sazby do nás postupně vtloukali profesoři Pípal a Krigl. Jeden byl asi stošedesáticentimetrový tělocvikář (učil naštěstí holky), druhý dvoumetrový externista – kalkulant z grafických závodů Svoboda. Díky oběma pánům profesorům umím dodnes správně uchopit sázítko (háček) a smotat provázek na vázání tiskových forem zvláštním, výlučně sazečským způsobem...
Strojní sazbu nás vyučoval typograf ze staré školy, externista - důchodce pan Jan Kneitschel. Díky němu zase dodnes najdu na sázecím stroji první i druhý elevátor. Co se ovšem dneska těžko hledá, je ten sázecí stroj…
(Pokračování)
