Ve šťastných letech našeho mládí probíhalo první seznámení nového studenta s prostředím zvolené střední školy na chmelové brigádě. Jako všechny brigády bývaly i ty chmelové teoreticky dobrovolné a měly nahradit práci kvalifikovaných (placených) odborníků prací nekvalifikovaných (a neplacených) diletantů. Ať již šlo o více či méně dobrovolné studenty, nebo rovnou o vojáky, vězně či jinou skupinu obyvatelstva, která svoji dobrovolnost dostala rozkazem.
Studenti Střední průmyslové školy grafické jezdili vykonávat svoji „dobrovolnou“ pracovní povinnost do obce Hořovičky u Hořesedel. Zde příslušníci nižších ročníků pracovali jako ruční česáči na chmelnicích, vybraní příslušníci ročníků vyšších (starší osmnácti let), bývali zařazeni na pracoviště strojového česání, tzv. kombajn.
Ubytování brigádníků se poněkud lišilo od komfortních podmínek, vylíčených v prvním českém muzikálu Starci na chmelu z roku 1964. Nevím, jak to vypadalo jinde, ale v Hořovičkách jsme roku 1965 spali na půdě venkovského stavení, na patrových vojenských kavalcích, vybavených ještě klasickými slamníky. Nebylo nás v jedné místnosti mnoho, sotva padesát. Holky bydlely v přízemí, bylo to ještě před jejich zrovnoprávněním v duchu potrhlého amerického feminismu – a tak se s nimi zacházelo šetrněji. Společné dřevěné suché záchody byly na dvoře, stejně jako ruční pumpa s vodou a plechová koryta na mytí. Připadalo nám to romantické. Proč ne. V patnácti...
Práce na chmelových plantážích už tak romantická nebyla. Každý dobrovolný otrok vyfasoval velký proutěný koš a dřevěnou stoličku, načež mu byl přidělen chmelový řádek, v němž na drátech, napnutých necelý metr od sebe, rostly chmelové šlahouny (štoky). Česáč strhl drát, usedl na stoličku a trhal ostře čpící chmelové šišky, skrývající se mezi listy, postříkanými modrou skalicí. Když byl koš plný, odešel s ním k míře, kde pod dohledem dozorce z řad jednotně zemědělských družstevníků (ti se česáním neobtěžovali), přesypal výsledek své práce do plechové nádoby zvané věrtel. Pokud se mezi chmelovými šiškami vyskytovalo příliš mnoho kousků listí či dokonce větviček, musel vysypat svůj koš na rozprostřenou plachtu a přebírat. Říkalo se tomu plachtění, a zejména chlapci, kteří většinou nevynikají Popelčinou trpělivostí, plachtívali často. Nebyl jsem výjimkou. Norma byla asi osm věrtelů za pracovní den, což bylo přibližně deset hodin oblbující činnosti, prokládané přestávkami na jídlo servírované do ešusu a konzumované rukama od hlíny, rezu z drátů a modré skalice. Přežili jsme to.
Naproti tomu večery bývaly zábavné až až. Hořovičky i okolní vísky (kupříkladu do sousední Vrbice jezdíly studentky pražské Zdravotní školy z Alšova nábřeží) byly tak nabité mládeží v tom nejnezodpovědnějším věku, že jakákoli kontrola ze strany příslušníků pedagogického dozoru mohla být víceméně pouze namátková a její výsledky náhodné...
Zatímco studenti vyšších ročníků pojímali chmelovou brigádu jako společenskou rozcvičku před vlastním začátkem nového školního roku, sloužící především k vzájemné výměně prázdninových zkušeností a zážitků, my bažanti jsme se ani navzájem neznali. Přesto se nám podařilo zahájit další etapu svého – tentokrát již nepovinného – vzdělávání nepříjemným průšvihem. Jednoho dne si několik z nás (beze mne) osvěžovalo nevýslovně otravnou práci na chmelnici tím, že po sobě házelo hroudy červené chmelorodné hlíny. Jeden z neposedů tak málem přišel o oko, a protože zjistit skutečného viníka bylo prakticky nemožné, všichni poblíž incidentu přítomní studenti (včetně mne), byli potrestáni dvojkou z chování, udělenou v pololetí. Nebyl to dobrý začátek…
(Pokračování)
