Tiskárna Okruhového kartoreprodukčního odřadu Tábor nebyla velká. Prťárna, řekl jsem si jako správný pražský náfuka, zvyklý na rozlehlé výrobní haly Grafických závodů Svoboda. Kanceláře náčelníků, kreslírna, knihárna, ofsetová strojovna a kopírna tiskových desek, to všechno bylo v pěti místnostech přízemí budovy. Knihtisk, sazárna a reprodukční fotografie byly v suterénu.
Velitelem (náčelníkem) OKRO 1 byl major ing. Miroslav Sobek, důstojník rubensovské postavy a mírného, poněkud nevojenského vystupování. Jeho zástupcem byl řízný major ing. Jiřík Zátorský, výrazný nejen sytým barytonem operního pěvce, ale též zálibou v numismatice. Důstojníkem přes polygrafii byl major ing. František Blažek, onen „Poslední Američan v Táboře“, který se nás ujal první den vojny. Major Blažek byl důstojník-intelektuál, vášnivý čtenář s nefalšovaným zájmem o historii a výtvarné umění. Vojenské profesi dával, co její jest, nicméně ani dlouhá léta služby nepřemohla jeho smysl pro vytříbený černý humor.
Praporčíci byli v tiskárně dva. Starší kartograf nadrotmistr Karel Poustka, sečtělý absolvent keramické školy v nedaleké Bechyni a trpělivý stavitel plastikových modelů letadel. A útvarový staršina nadpraporčík Karel Laurenčík, jenž trpělivost i smysl pro humor postrádal, zato však o nás pečoval jako starostlivá kvočna o svá kuřátka.
Ukázalo se to hned v listopadu, kdy se provalila šikana u spojařů. Tamní mazáci v ní pokračovali i po přijímači, až se příslovečné ucho utrhlo. Tím uchem byl Jirka Štokinger. Zatímco spojařští holubi se odvěkému zákonu šikany podrobovali trpně, my z tiskárny už jsme stačili přivyknout zcela jinému, takřka nevojensky nesoudružskému zacházení. Na lepší se přivyká rychle. Když pak Jirka potkal před budovou roty snědého vojína Biháryho a nepozdravil ho správně podle řádů, uražený mazák mu z výchovných důvodů srazil z hlavy lodičku. Důstojný ženáč Jiří se nedal, k celé věci se zase jako na potvoru nachomýtl politruk od spojařů (nebo snad dokonce náčelník štábu, už nevím), a bylo z toho vyšetřování.
Téměř každý voják z povolání trpí sebeklamem, že je k podřízeným přísný, ale spravedlivý. Major Štěpeňák nebyl výjimkou, a tak mu byl případ jasný – rvačka mezi vojáky, oba dostanou po pěti dnech basy a věc bude přísně a spravedlivě vyřízena! Štokingerovy obhajoby se však ujal nadpraporčík Laurenčík, kterého jeho třicet či kolik let vojenské služby z většiny sebeklamů vyléčilo. Přirozeně až na tu „přísnost a spravedlivost“, ale naštěstí nebyl důstojník, a tak mu víc než hrdost na příslušnost k té či oné armádní složce leželo na srdci blaho jeho vojáků. Nehledě na to, že jako správný staršina čili jakýsi mazák z povolání vyznával i on, že „ … holuba od cizího útvaru přednostně šikanovat budeš!" Z čehož tak nějak vyplývalo, že své vojáky pokud možno nenechal buzerovat od nikoho cizího...
Takže donutil Jirku, aby uvedl do zápisu všechny veselé kousky, které nás v přijímači mazáci naučili. I pak bylo zkušenému majoru Štěpeniakovi všechno jasné. Nařídil sestavit vyšetřovací komisi a raději odjel na kontrolu podřízeného útvaru v Pardubicích. Komise předvolala všechny nováčky z přijímače, tedy i nás pět tiskařů. Spojaři se vykrucovali, přece jenom museli u svého útvaru přežít ještě další dva roky, ale nám nic takového nehrozilo. Bonzovali jsme proto vcelku bez zábran: Ano, je to pravda, skutečně nás k těmhle věcem nutili. Skutečně jsme si mysleli, že to tak musí být, že je to na vojně normální!
Znechucený důstojník, který komisi předsedal místo nepřítomného velitele, se mě na konci výslechu zeptal:
„Ale soudruhu, jak jste si mohl dát něco takového líbit? Máte přece maturitu!“
Nezeptal jsem se ho, co s tím má společného maturita, ani jak mohl on něco takového dopustit u útvaru, k jehož velitelskému sboru patří. Některé otázky prostě podřízení svým nadřízeným nekladou. Nejen na vojně. Zato mne tehdy poprvé napadlo, že Haškův plukovník Bedřich Kraus von Zillergut nemusí být výplodem spisovatelova deliria tremens, nýbrž precizně odpozorovaným typem důstojníka. Současně jsem si s hrůzou uvědomil, že podobných typů popsal autor Švejka mnohem víc. A jestli je mám za ty dva roky potkat všechny…
