Absolventi vojenských kateder civilních vysokých škol byli budoucími záložními důstojníky. Čili lampasáky. Už proto je obyčejní vojáci neměli rádi. Marx by to nazval třídním instinktem. Vojenská základní služba absolventů trvala pouhý jeden rok, což jim na oblíbenosti nepřidávalo. Málokdo z vojáků chápal, že poslouchat moudra pedagogických samorostů z vojenských kateder civilních vysokých škol mohlo být pro i pro průměrně inteligentního vysokoškoláka dosti vyčerpávající. A pokud ano, jistě by si to s ním rád vyměnil. Ještě že absolventi byli ze skutečné vojny tak vyjevení. To je trochu zlidšťovalo. Lodičky nosili naražené až k uším. Prý z recese. Vojáci jim každopádně říkali „věční holubi“ a měli z nich legraci. Pořád lepší než vpravdě třídní nenávist, kterou pociťovali vůči opravdovým důstojníkům...
Ani desátník absolvent Ing. Balata to s námi neměl lehké. Hned v pátek po nevydařeném poplachu dostal od majora Blažka rozkaz, aby nás v rámci odpolední služební tělovýchovy odvedl na kondiční procházku. Do přírody to kvůli sněhu nešlo, tak tedy třeba po četných táborských památkách. Ve městě s prakticky neporušenou středověkou zástavbou jich nebylo málo. Nadpraporčík Laurenčík, který měl za úkol stanovit cíl a pochodovou osu procházky, nám však ze všech památek vybral staveniště nového zimního stadionu…
Šli jsme pochopitelně do hospody. Ivan Balata, který sice nepil, ale bál se ponechat nás bez dozoru, šel solidárně s námi. Do kasáren jsme se vrátili pozdě večer, všichni kromě něho v dosti povážlivém stavu. On přes bránu, my pro jistotu přes plot…
V pondělí ráno se náš bezelstný benešovský zeměměřič před nadpraporčíkem Laurenčíkem podřekl, že jsme na žádném staveništi nebyli. Netušil, že nějaké Scylly a Charybdy přestaly starého vojenského vlka zajímat už v době, kdy byl pouhým délesloužícím četařem v pohraničí. Pokud ho vůbec někdy zajímaly. A pokud vůbec někdy věděl, co to je... Nevojensky sečtělý major Blažek to samozřejmě věděl zcela určitě. Před každoročním odjezdem do lázní bifloval latinské citáty, aby při večerních tanečních procedurách mohl oslňovat nejen svými žaludečními vředy a mladistvým zevnějškem. Nadpraporčíkovu promptní informaci uvítal samozřejmě jako příležitost, vyrovnat si s námi účet za nevydařený poplach. Kdo to jakživ viděl, aby velitelé dorazili ze svých vzdálených domovů na pracoviště dřív než vojáci, kteří to mají jenom přes ulici?! Očividná sabotáž poplachu těm pacholkům pro nedostatek důkazů prošla, ale tohle bylo něco jiného. Non licet bis in bello peccare. Ve válce není dovoleno chybit dvakrát! A byl tu průser…
Desátník abs. Ing. Balata se bránil, že vojáci na žádné staveniště jít nechtěli, a že on s nimi nic nesvedl. Cynickému majorovi tím pochopitelně poskytl příležitost ke sžíravé kritice svých velitelských schopností, s podtextem: a tohle chce být důstojníkem?!
Další byl na řadě svobodník Hermann. Když se odvolával na to, že velitelem tělovýchovy byl desátník Balata, dostalo se mu nesmlouvavé odpovědi:
„Jednou jsi velitelem družstva, tak jsi za družstvo zodpovědný!“
Svaťa Medek, který měl konečně jako předposlední (přede mnou) odjet na opušťák, měl utrum.
„Proč jsi se zapletl do té aféry?“ řekl mu s úsměvem major Blažek. Na nesmělou Svaťovu námitku, že byl ten poslední, kdo mohl něco dělat, se mu dostalo odpovědi, že měl zůstat stát před pentagonem a nikam nechodit…
Příslovečnou třešničkou na dortu vojenské logiky však bylo rozhodnutí, že budou potrestáni i vojáci z první dvojice pochodového tvaru, protože uposlechli příkazu k pochodu směrem sice přikázaným, ale nesprávným, protože jej přikázal přikazovatel sice správný (des. abs. Ing. Balata), jenž byl ovšem v dané chvíli přikazovatelem nesprávným, protože mu předtím bylo přikázáno přikázat pochod směrem správným, a to ke staveništi zimního stadionu…
Nakonec nebyl samozřejmě potrestán nikdo, protože tímto nevšedním způsobem si nadprůměrně inteligentní major Blažek občas zpestřoval únavnou a přízemní realitu své mnohaleté vojenské služby. Šlo sice o jistý způsob šikanování podřízených, ale ve srovnání se způsoby, které jsme stačili poznat dosud, byl tu a tam zábavný i pro šikanované...
A tak jsem 29. ledna 1971, čtyři měsíce po svém nástupu k výkonu nejčestnější občanské povinnosti, konečně odjel na opušťák i já. Domů. Od Čerčan jsem stál v chodbičce u okna a pozoroval místa, která jsem důvěrně znal z dávno minulého života. Pyšely, Senohraby, Mirošovice, Mnichovice, Strančice. Tady jsme se před půlrokem s Janou seznámili… Vlak jel dál. Světice, Říčany, Kolovraty, Uhřiněves, Horní Měcholupy, Hostivař. Když jsem uviděl po levé straně mohutný válec hostivařského plynojemu, konečně jsem uvěřil, že jsem doma. Zbývaly Strašnice, Vršovice a Hlavní nádraží. Praha byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval. Po čtyřech měsících jsem zase stál na nástupišti, ze kterého jsem v říjnu odjížděl. Nečekal mě nikdo. Jen v nádražní dvoraně, ještě té staré kulaté, jsem narazil na pořádkovou hlídku...
Tři vojáky základní služby nevedl žádný voják z povolání. V celé armádě byla přitom pražská lítačka proslulá svou horlivostí v rozdávání zápisů o porušení kázně. Její příslušníci prý za určitý počet rozdaných razítek dostávali opušťáky. Údajně kontrolovali i to, zda polapení vojáci nenosí civilní trenýrky. Měl jsem štěstí. Ještě mi nebylo dovoleno zpustnout. Vojenskou a vycházkovou knížku jsem měl v pořádku, knoflíky pozapínané, vlasy preferovaného vzoru „vylepanec“. Sotva jsem uviděl červené pásky na jejich rukávech, poučen zkušeností z jordánské hráze jsem zalomil ruku do předpisového pravoúhlého trojúhelníku. Tři profesionální lovci lidí mě zkontrolovali zběžně, spíš jenom z nedostatku důstojnějších cílů. Napadlo mě, že kdybych byl vystoupil o stanici dřív, ve Vršovicích, nemusel jsem je potkat. I rychlíky totiž ve Vršovicích zastavovaly, protože musely před vjezdem do tunelu vyměnit parní lokomotivu za elektrickou. Člověk se pořád učí…
