Zubaře se není co bát

Zubaře se opravdu není co bát, když víš, jak na to. Odmala jsem měla ze všech v bílých pláštích respekt. Před paní doktorkou, před kuchařkou při výdeji obědů ve školní jídelně, také před řezníkem v masně U Bártů. Nezapomenu na starého mlíkaře. I před ním jsem měla respekt do doby, než mi zalil deset korun bílou lahodnou tekutinou. Možná jen tak, ale já byla přesvědčena, že naschvál. Jako malé dítě jsem vyfásla dvoulitrovou hliníkovou konvičku, nějaké drobné do kapsy, možná tak čtyři koruny a upalovala k mlíkaři. Ten mi nalil poctivé dva litry, které jsem vyměnila za kováky a upalovala s tím drahocenným mokem domů. Abych náhodou nic nerozlila, tak jsem cestou usilovně upíjela. Ani kapka nazmar. Toho dne jsem od maminky dostala celých deset korun. Ten zbytek na kino. Prostě paráda. Jenže...! Ten dědek mne tím svým činem připravil o úžasný zážitek v kině Vysočina. A tak mlíko nemlíko, prostě muselo se vylít, vytáhnout zmáčených deset korun, koupit nové, zaplatit ne za dva, ale za čtyři litry a kino s brekem oželet. Brečela jsem jako nikdy předtím, ale ten starý mrzout se nedal obměkčit.

Ani mrňavo jsem neupila. Celé ty dva litry jsem donesla domů. Určitě bych se pozvracela, jen kdybych si usrkla. Tak jsem byla smutná. Ještě navíc jsem se musela tvářit vesele, jako že jdu do kina. Přece jsem nemohla se nikomu svěřit se svou pohanou.

Kino trvalo asi hodinu a půl. Já celou tu dobu seděla na schodech Vysočiny a čekala na konečné zvonění. Prý to byla zábava. Jo, i sedět na kameni je zábava. Pche!

Od té doby nesnáším bílé pláště, mlíkaře a syrové mlíko. Miluji kakao, ale to je něco jiného.

Do kategorie nenáviděných lidí, repektive profesí, patříli i zubaři. Bála jsem se jich jako čert kříže a vždy dělala scény, když jsem měla jít je navštívit. Mamka to se mnou zkoušela různě, ale já prostě trvala na svém. K zubaři nejdu.

Můj o tři roky starší brácha z toho měl vždycky velkou zábavu. Smál se mi, jen se za břicho popadal a ještě mne pomlouval u mých kámošů. Ale stejně jsem zubaře nenáviděla a nechtěla ani cítit. Na gymplu to pokračovalo. K zubaři nikdy. Nikdy ani k doktorovi, prostě k nikomu v bílém plášti. Naštěstí moji učitelé, ani Šuša v chemii, nebyli příznivci bílé. Jednou mne tak bolel zub, že fakt nezbývalo nic jiného, než vyrazit za Šárčinou maminkou, zubařkou. Když nebyla paní Bajerová v bílém, tak byla moc prima, ale ta bílá z ní rázem udělala ježibabu. Odmítla jsem dokonce se usadit na křeslo, jen jsem zařvala, že ne a že odcházím rychle, jak jsem pomalu přišla. Jenže dalším v radě k Bajerce byl Vincek,  adeptem k zuvana čeká Jak jsem