Už jsem psala o tom, jak jsem alergická na bílé pláště. To stále trvá. Ta alergie je zřejmě nevyléčitelná. Jenže se někdy s nimi (těmi bílými plášti) musím potkat. Bohužel, anebo bohudík....?
Právě jsem dokončovala jednu z fází putování za lékaři. Nezbytnou kvůli práci. Jak ale absurdní a omezující. Jít k lékaři je pro mne zdrcující. Připadám si ubohá a nemocná, i když jsem ve skutečnosti prý až nechutně zdravá (Rychle zaklepat na dřevo, nejlépe na hlavu.).
Konečně hotovo, a tak jsem i ve svých x-letech radostně poskakovala po schodech. Už to mám za sebou, řvalo moje nitro.
"Ahojky, Ivanko, " uslyšela jsem za zády. Nesmělý pozdrav, takové to letmé zakuňkání.
Pepík z dřívější práce. Prý jak se mám, co dělám, a tak .....
Slušně jsem poděkovala, že fajn, a slušně jsem dotazy opakovala.
Odpověď byla ale neslušná. Nebyla namířena na mne, ale na minulého a posledního Pepíkova zaměstnavatele. Toho chlápka jsem znala dlouho a vždy mi připadal v pohodě. Upravený, vychovaný, až příliš uctivý. Snad i pracovitý. Co jsem ale bezpečně věděla, tak abstinent a nekuřák. Co mi dnes vyprávěl, mi připomínalo Kafkův Proces (Román, ve kterém byl s hlavním hrdinou veden rok proces, o kterém neměl pan .... ani potuchy proč a zač. Přesně za rok byl hrdina odveden do lomu a byl odsouzen. Trest - poprava - byl vykonán ihned. Ale za co a proč???)
Tak to bylo i s tím Pepíkem. Vyprávěl mi, že za svou dvacetiletou a dle něho poctivou práci v soukromé a dobře prosperující místní firmě byl tři roky před starobním důchodem odměněn. Byl propuštěn. Proč nevěděl. Netušil. Asi už byl zbytečný? Ale to asi ne, protože na tu stejnou pozici byli přijati dva jiní. Byl asi starý, protože ti dva noví byli mladí.
Já přeji mládí. Opravdu nic proti. Dokonce si myslím, že by mělo mládí dostat šanci. Musí přece nějak začít. Nejhorší je, když "dítko" vystuduje, hledá si práci, ale všude narazí na otázku, že prý jakou má praxi. To je blbost. Jakou může mít po škole praxi? My, společnost, mu ji musíme nejpve umožnit, zacvičit ho a snažit se, aby se z absolventů nestali lemplové. Fakt je hloupé, když s čerstvým diplomem v ruce nastoupí na úřad práce. Je tam zaregistrován, zaškatulkován a hotovo. Stydím se za nás za všechny, ale skutečnost je taková.
Na druhé straně mi je i líto Pepíka. Chvályhodné, že místo něho nastoupily dvě nezralé síly. Jistě plné ambicí. Ale co s Pepíkem? Tři roky před důchodem? Zajímalo mne to, a tak jsem se ne snad příliš drze zeptala, jak se k tomu vynucenému odchodu postavil. Co měl prý dělat. Hledal si práci, ale je už starý. Dokonce se z toho psychicky složil, a tak skoro rok ho léčili. Neptala jsem se na co, ale na první můj laický pohled byl ten silný chlap, co jsem ho znala dřív, rozklepanou troskou. Další rok byl prý veden na úřadu práce a pak si našel nějakou brigádu. Rok a půl v práci vydržel, jen aby dostal plný důchod. Nevím, proč rok a půl, i když dle mého rok a rok a rok a půl nejsou tři, ale asi to jsou trošku jiné počty, než co jsem se učila na základce.
Naštěstí už je Pepík v důchodu. Bere desítku, chodí po doktorech jako každý důchodce, platí za byt, za elektriku a teplo, stojí frontu v supermarketech v pondělí, ve středu a ve čtvrtek, někdy i o víkendech při mimořádných víkendových slevách, takže nakupuje s letákem v ruce. Co má navíc, věnuje vnoučkům. Málem bych zapomněla. Za co nejvíc utratí? Jasně za léky. Pro něho životně nutné, za ty, co musí nutně brát, aby mu šlapalo srdíčko, za masti na kolena, aby mu tak nevrzala a on se mohl pro rohlík za korunu padesát. Naštěstí neutrácí za pivo a vínko, anebo za cigára, protože je skutečně, ale to už jsem psala, abstinent a nekuřák. Vlastně je spokojený. Důchodu se dočkal a za pomoci léků je ještě při životě.
Bývala bych si s ním ráda povídala dál, ale už mne tlačil čas. Moje osmdesátiletá maminka potřebovala koupit mléko. Mají ho od pondělí ve slevě za jedenáct. Já na tento důležitý úkol včera zapomněla. Snad ještě stihnu nakoupit za necelých jedenáct dnes, snad ho důchodci nevykoupili. Kdyby ano, tak ho obstarám za normálních devatenáct. Maminka se musí poslouchat. Pro ni bude samozřejmě za jedenáct, anebo zadarmo. Vždyť je to moje maminka a já naštěstí vydělávám. Doufejme, že mne také nenahradí dva mladí, již přece nějaký ten křížek mám....!
