Volte mne! Nelžu...

Jasně, že jsem nejlepší a že nelžu.  A když, tak jen maličko. Tak nádherný dnešek, tak perfektní počasí, tak báječná nálada. Rozhodla jsem si ji, náladu, zlepšit poobědovou procházkou. Rozdýchat se a nadýchat se.  Město, lidi,  vzduch, taky vodu a lesy k životu potřebuji. Každý den vyrážím někam ven, abych si užila. Samozřejmě mám na mysli života a přírody a trochu vzruchu. Takže jsem vyrazila i dnes.

Vzduch byl lahodný a tak silný. Doslova mne opíjel a já jsem si užívala, jak dlouho ne. Nastavovala jsem svoji tvář slunečním paprskům. Otáčela jsem se na všechny možné strany a hledala inspiraci pro svoje psaní. Dělám to vždycky tak. Postavím se a kochám se čímkoli kolem sebe. Zhluboka se nadechuji, rozhlížím se a hledám svoji múzu.

Tak se stalo i dnes. Doprava, doleva, ale i nahoru i dolů. Tak báječně mi bylo, než jsem zahlédla kousek plakátu. Jenom kousíček. Přímo se mi vtíral, že jsem neodolala a popošla k němu. Pomaličku se mi otervírala jeho tajemnost. Jaké zděšení. Kus hlavy, která se na mne cenila, taky nějaké dítě v náručí a pak ta řvavá hesla. Nedívala jsem se dál. Tohle fakt mi nestálo ani za pohled. Připouštím, že mne dostala ta jeho barva. Teď mám na mysli kandidáta.  

Poodešla jsem o kus dál. Zastavila se  a opět se zhluboka nadýchla. Zase jsem se rozhlížela na všechny strany. Zase jsem zahlédla něco, co mne přímo lákalo přistoupit a probádat, o co vlastně jde. Opět heslo, opět hlava a opět něco dřímajícího v ruce toho chlápka. Tak to fakt ne.

Rychle pryč. Tahle mne múza nepolíbí. Tahle mne nic nepolíbí, možná tak nas....! Omlouvám se za případné domyšlení si vulgarismu, ale nenacházím jiná slova než lehce přisprostlá, která by vyjádřila moje rozhořčení nad dosavadním stavem násilností, které se na nás voličích páchají. 

Chodila jsem a chodím k volbám, ale jestli budu chodit, to nevím. Dosud volit jsem chápala jako svou občanskou povinnost, ale pomalu mi ztrácí smysl chodit volit, když vlastně nevím proč.

Tolik řečí před, ale tolik nečinnosti po. Nechápu, jak případní naši mluční dokážou tak lhát, tak se přetvařovat a tak se nechat vystavovat. Na plakátech, v novinách, na letácích. Už kvůli tomu jsem si dala na schránku: NEVHAZOVAT LETÁKY.  Nepotřebuji se přehrabovat hlavami případných senátorů, kterým stejně nevěřím, že pro mne něco udělají.

Před nedávnem se mne zeptalo moje dítko, jestli jejich "říďa" povede školu, když by náhodou šel do senátu. Jak jinak. Jistě že povede. Vždyť sedět na dvou, na třech, na hodně židlích se dá v pohodě.