To, o čem chci psát, vyžaduje trochu peprnějších výrazů, ale prostě nemůžu je použít v "tak a v takové míře", jak bych si představovala. Držím se "příkazů" řádu pro psaní blogů, tedy aspoň jsem to tak pochopila. Ještě jedna myšlenka k výše uvedenému, než se vrhnu ke svému původnímu záměru psaní. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si "ulevit" slušně. Fakt nevím, jak jinak vyjádřit svůj absolutní pocit nespokojenosti, naštvání než:"A do pr....!" Pokud bych použila slušné slovo, tak prostě ten svůj pocit TOHO nevyslovím s takovým nábojem TOHO, jak bych chtěla. Jako státní zaměstnanec a na takové pracovní pozici bych se měla chovat příkladně. I to "do pr..." do mého slovníku patří, protože přece ve státních službách a na takovém pracovním postu nemohu lhát. Nemohu své pocity tajit a obalovat do růžových deček, když mám jít příkladem...! Pokusím se ale být slušnou a vyjadřovat se slušně, snad to nějak slušně dopadne.
Prázdniny lákají ke konání mnoha věcí, které by jinak dělat ani nenapadly. Posedávala jsem s Eliškou na zahrádce u kávičky a plkaly jsme o chlapech. Miluji kávu se zmrzlinou, spíše zmrzlinu pokapanou kávou a tlachání o blbostech. Eliška taky. Tlachá a já tlachám, mlsáme, prostě paráda. Mnohé se dozvím, zbytek se domyslím, poradíme si navzájem a pak se v poklidu rozejdeme do poklidu svých domovů. Po několikerém kopečku zmrzliny jsem byla přesvědčená, že Eliščiny rady, na které ve finále dojde řada, ani nemohu brát vážně. Nechápala jsem, jak jí mohla ta káva a zmzrlina tak rozvášnit. Eliška se nacházela ve stavu, který bych přirovnala ke stavu porodu své holčičky. Taky jsem nevěděla, co dělám, až to bylo.... Eliška mluvila a mluvila. Já poslouchala a poslouchala a fakt bylo co. Zpočátku jsem si pomyslela něco o Elišce a lehké holce, ale pomalu jsem měnila svůj názor. Sice Eliščino vyprávění mi připadalo jako Irenčin příběh v Kurvahošigutentag, ale prostě tak to někdy chodí.
Eliška žije sama s malou holčičkou. Nemá moc kamarádů a kamarádek. Já patřím do její skupiny vyvolených, se kterými se Eli stýká. Eliška je fakt skvělá holka se skvělým vkusem. Nechodí draze oblékaná, ale má prostě šmrnc. Jak se všude skloňuje slovo charisma, tak, pokud význam slova dobře chápu, tak Eliška a charisma jdou ruku v ruce. Eli je srandistka, chytrá holka, taky ve státních službách, která by se měla chovat a vyjadřovat slušně. Ale.... Moje "do pr..." je jen lehkým odvarem toho, jaká slova používá Eliška. Stejně jako já i Eliška si užívá dva měsíce dovolené. Ten den, co jsme spolu seděly u kávy, tak se Eliška pochlubila úžasnými džínami. Fakt skvělé. Černé uzoučke bokovky, které odhalovaly její opálené ploché bříško. Žádné špeky nepřetékaly, nikde nic navíc, prostě vypadaly skvěle a skvěle vypadala i Eliška v nich. Nelžu, a tak jsem ihned vyjádřila Elišce svůj obdiv. Pak z podivně se tvářící Elišky začal padat "džínový příběh".
Eliška ten den byla s Liborem na výletě. Libor byl její tajný pražský ctitel. Podivný vousátý slušňák, velmi galantní, ale takový trochu škrťa. Podivila jsem se, že Elišku vzal někam na výlet. Později mi docvaklo, proč se tak stalo. Jel normálně na služebku, Liborova manželka byla kdesi v Africe a on tedy potřeboval společnost na dlouhou cestu po moravský okrskách. Eliška se jevila jako vhodný navigátor (Navigace mu v autě chyběla.) a také jako bezvadný doping proti mikrospánku. Káva mu totiž nedělala dobře a kolu nesnášel.
V Letovických "vykonal" Libor jednu svoji služební potřebu, pak další ve Svitavách a nakonec svoji anabázi ukončili v Poličce. Libor je milovníkem houkajících mašinek a všech těch po kolejích se pohybujícíh potvůrek. Kdesi na internetu našel reklamu na perfektní kolejiště na zahradě jakéhosi zahradního domku na pokraji Poličky. S Eliškou se vypravili po polňačce na zmíněné místo. Cesta byla pichlavá (bodláčí po obou stranách), ale jinak fajn. Eliška se předtím osvěžila kafčem, a tak byla vcelku spokojená. Libor se tvářil šťastně, povídat si měli také stále o čem. Pohoda.
Nakukování na kolej a jeden nabarvený bojler na kolečkách vyžadoval silnou povahu. A za to chtěl majitel pětatřicet korun. Eliška byla paf z toho, kam až sahá lidská drzost a nehoráznost. A ona ani nechtěla požádat Libora o housku, když jí kručelo v břiše.
Cesta domů byla rychlá a příjemná. Hlavním tématem pan Vykuk (Tak mu říkejme.) a jeho do nebe volající troufalost... Zastavili na hlavním parkovišti "Eliščina městečka". Liborovi se nějak domů do Prahy nechtělo, a tak s Eliškou zamířil do obchodu, kam Eli potřebovala. No potřebovala. Spíše chtěla. Měla tam vyhlídnuté ty úžasné džíny, jenže jeji rozpočet jí jaksi nedovoloval na ně ani pomyslet. Přesto se rozhodla si je jít aspoň ještě jednou ošahat a vyzkoušet. Liborovi nevadilo ženu doprovázet, a tak co...!
Eliška v nich vypadala fakt skvěle. Nakrucovala se před zrcadlem a vůbec jí nevadilo, že ji při tom sledoval Libor. Naštěstí Liborovův skoro plnovous a klobouk na hlavě zahalovaly jeho slintání a rozpálené oči. Eliška v "rourách" byla "kočka". I tak je Eli krásná, ale v těch džínách ještě nádhernější. S těžkým srdcem ten zmíněný kousek oblečení odložila u paní prodavačky a zavěšená do Libora se smutně odporoučela ven. Slunce pálilo, bylo nedýchatelně dusno. Eliška smutná, Libor rozpálený. "Jestli je chceš, tak ti je koupím, ale předvedeš se mi v nich dnes u tebe. Jen v nich, " ozval se Libor s návrhem. Elišce se honilo vše možné a nemožné hlavou. Má, nemá? Jo a ne? "Jestli je chceš....," nechal se slyšet dál muž. Chtěla a moc, ale za tuto cenu. Chodit na nuda pláž Elišce vadilo, ale normálně se převléknout jen tak do plavek před fórem lidí u rybníka jí nedělalo problémy. Chci, nechci? Ano a ne? Stále přešlapovala na tom stejném místě, kde padl Liborvům návrh. Kousek od kavárny, kousek od krámku s džínami. Chci.
Ten kousek hadérku, již ne tak drahocenný, svírala pevně pod paží a upalovala v závěsu s Liborem rychle domů. K Elišce do bytu to byl kousek, naštěstí dcerka na prázdninách, naneštěstí ale potkala svého bývalého, kterého vidí tak jednou za rok. Rozpálená, smutná, polapená a naštvaná sama na sebe chtěla mít tu přehlídku konečně za sebou.
Než Libor vykonal malou potřebu, tak Eliška byla oblečená do těch zpropadenýc h kalhot. Rychle shodila tričko, na vteřinu ohalila před Liborem svoje tělo v džínách (O délce "prohlídky" totiž nebyla řeč.) a šup zpět do trika. Jen co Libor vypil limču a dojedl kousek pizzy, tak ho uctivě vystrkala ze dveří.
Seděly jsme. Já poslouchala, Eliška popíjela další kávu se zmrzlinkou a povídala.
"Tak se ti ty moje džíny líbí?" zakončila Eliška ten svůj příběh zcela nelogicky. Nevěděla jsem, jestli mám kývnout "jako že ano", anebo zavrtět hlavou "jako že ne". Nelžu, a tak: "Jo, jsou skvělé." "Myslíš, že je vezmou zpět?"" ukončila naše sezení Eliška. Zvedla se a já zavěšena do ní jsme se pomalu doloudaly k ní domů, aby se mohla převléknout a ten kousek hadru se pokusit vrátit.
