Toužila jsem po lásce a našla jsem ji. Žádnou tu romantickou s květinami a spoustou polibků, ale uprostřed řevu a nekontrolovaného kvílení rodících žen. Já byla jednou z nich, ale ne zase tak stejnou.
Neměla jsem důvod křičet a ani kvílet, protože mne než bolest zasáhl Amorův šíp. Žádný muž převtělený do lehce zahaleného Amora, ale úžasné mrně, které se vrnělo v podivně vyhlížející peřince. Byla jsem tím miminkem tak uchvácena. Bále jsem se ho dotknout, natož ho přiložit ke svým bolavým prsům, které čekaly, až se mimčo přisaje a ulehčí mi od té nezvyklé zátěži. Zlehounka jsem nadhrnula peřinku s vláčkem a opatrně jsem nakukovala na to přenádherné děťátko. Je moje a jen moje, honilo se mi hlavou a já cítila, že to je to, po čem jsem toužila a co jsem si moc a moc přála.
A teď se to stalo. Hrudí mi projela velikánská bolest. Špičaté ostří mířilo přímo k mému srdci. Cítila jsem, jak mne zasahuje do toho nejcitlivějšího místa v mém těle. Moje bolavé srdce bylo propíchnuto, ale nekrvácelo. Zacelilo se a zdálo se mi, že všemi částmi mého těla projíždí něco tak neuvěřitelného, co jsem již dlouho nepocítila. Láska tak silná, tak mocná, tak nekonečná a tak spalující. Příčinou byl ne poodhalený Amor, ale mrňavé miminko, které mělo zavřená očka, ale já věděla, že mne vnímá stejně, jako jsem vnímala já jeho. Něco tak překvapivého a nového, ojedinělého, jako když jsem byla před mnoha a mnoha lety daleko a velmi daleko od domova, ale s "ním". Seděli jsem tehdy na pláži zahaleni tmou a jen nohy nám omývaly vlnky. Jedna za druhou nás hladily a my seděli, drželi se za ruce a vyměnovali si horoucí polibky. Moře se utišilo, ale naše srdce bouřila. Bila na poplach a alarmovala celý svět kolem nás. I ostatní museli přece vidět, jaká je to mezi námi láska, kterou nic a nikdo nemůže přece zničit.
Nezapomenu, jak na mne pokřikovala "jeho" manželka. "Tak stále neplodná," ječela a přitom ještě stihla šlapat do pedálů svého starého kola. Funěla a křičela a já se styděla a sklopila hlavu, ale šla jsem dál a vpřed.
Stále jsme se milovali, i když ta nedovolená láska mne zničovala, tak jsem přesto cítila, že bez "něho" nemohu být a také nechci být. Tolik let spolu a stále tak zamilovaní. "Jeho" kluci odrostli, "jeho" manželka si našla milence, ale přesto mne nenáviděla stále víc a víc a já byla stále neplodná. Opíjena láskou k "němu" a doufala jsem, že i "on" ke mně.
Bylo tak pálivé skoro léto. Kalendářně ještě ne, ale sluníčko žhnulo a spalovalo vše, co bylo odhaleno. Květinky vadly a také ptáčkům se nechtělo zpívat a lidičky se ukrývali ve stínu svých domovů. Já jsem se těšila z jeho blízkosti, kdykoli to bylo možné. Většinou v noci, kdy splnil všechny své pracovní i rodičovské povinnosti. V tom spalujícím vedru vždy přinesl meloun, i když ještě nebyla jejich sezóna. Nešetřil na naší lásce. V ničem. Ani na melounech. Byly po tom vášnivém milování a v té žhavé noci tak osvěžující. Miluji melouny. Ta šťavnatá dužina, ta slaďoučká šťávička. Nevadí mi, že jsem jí zcela olepena. Jím jejich šťavnatý vnitřek i včetně peciček těch malinkatých bílých, ale i polozralých nahnědlých, anebo zralých černých. Prý, když bych je zasadila, tak z nich vyroste malý melounek. Smála jsem se "mu", když mi s láskou v očích přikazoval, ať si dávám bacha a pecičky raději nejím. Co kdyby.
"Jste asi v desátem týdnu," sdělil mi s úžasem v očích můj gynekolog. Nevěřila jsem mu. To je hloupost. Já a těhotná. "Co je to za blbost. Jseš snad neplodná, aspoń mi to říkala moje Táňa." Byl tak hrubý a vůbec v očích jsem nespatřila lásku.Pak se odmlčel a odešel. Tu noc jsem usínala s bolestí v srdci. Přece se milujeme! Netušila jsem, jestli se vrátí. Vrátil se a já byla šťastná. Velmi a velmi jsem ho milovala a milovala jsem už i to něco "jeho", co ve mně rostlo. To něco vzniklo z naší lásky. Opravdové a pravé. Přišel, najedl se a pomiloval, jak to bylo vždycky. Nebyl ani chladnější a ani horoucnější. Byl to ten můj "on". Vstal, osprchoval se a vrátil se zpět ke mně. Já se ještě povalovala v teplých peřinách. Bylo to tak příjemné.
Už si nepřilehl, ale začal se oblékat. Musí prý domů. Něco držel v ruce. Papír. Zatřepal jím před mýma zasněnýma očima. Těšila jsem se, jak budeme vychovávat naše dítě. Tušila jsem, že to bude holčička. Prostě jsem věděla, že to bude úžasná holčička. Moje a "jeho", naše.
"Tady to máš všechno vytištěné. Kdybys potřebovala víc informací, tak zavolej na tohle číslo, ale rychle, dokud je ještě čas," oznámil mi suše. Odešel a já se začetla do čehosi na papíru, který mi po "něm" zůstal. "Jeho" vůně rychle vyprchala a já se začetla důkladněji. Z vůně se stal jen vzduch. Těžký. Musela jsem vstát a vyvětrat. Otevřela jsem okna a jimi mi do pokoje začal proudit noční chlad. Tma a chlad a ještě větší tma.
Je prosinec a zima. Mrazivo a velmi a velmi chladně. Vedle mne odpočívá miminko. Moje holčička a já jsem tak zaláskovaná. Jen jednu zprávu a víc nic. Slibovala jsem si. Musím "mu" přece oznámit, že máme nejkrásnější dcerušku. "Blahopřeji a ozvi se," Po těch smutný dnech ve stínu a temných a osamělých nocích jsem cítila znovu lásku. Lásky...!
