Nečtu moc blogy jiných autorů. Přesto se do určité články pustím (čtením). Vybírám si podle titulku, pak očima přelétnu text, ale pokud zjistím, že v textu je příliš gramatických chyb, tak okamžitě překliknu jinam. To opravdu nemusím.
Jsme přece Češi a je naší povinností ovládat češtinu, a to v jakékoli podobě. (Opět odbíhám od tématu. Jsem tím proslulá. Na druhou stranu tím podporuji člověčí pozornost. Stačit sledovat moje myšlenky je prý mnohdy nadlidský úkol.)
Stalo se to. Přišla jsem do jiného stavu. Zcela neočekávaně ve svých čtyřiceti. Svůj asi patnáctiletý vztah se ženatým mužem (Hanba mně.) byl po všech stránkách naplňující. Snad i pro něho. Kluci mu skoro už odrostli, manželka dováděla s mladým zajíčkem a my se v pohodě scházeli u mne, anebo jsme někam vyjeli. O nic a nikoho jsme se nemuseli starat, jen o sebe.
Děti měl, já je podle doktrorů mít nemohla, a tak fakt nebylo proč se chránit a nějak se omezovat.
Jenže se stalo. Překvapení na všech frontách. Co teď? Z jeho strany zcela jednoznačná odpověď. Pryč s TÍM. Já si ale prosadila (jako vždy) svou. Pokud bude TO podle všech možných vyšetření v pořádku, tak si mrně nechám. Vyšetření jsem absolvovala bez jakékoli podpory sama, bříško jsem si hladila taky sama, nikomu jsem nic nesdělovala, nikomu jsem se se svými pocity nesvěřovala. Stala jsem se však závislákem an jezdění autem. Jízdu jsem si zpestřovala tvrdým rockem. Bylo mi fajn, cítila jsem se opravdu báječně. Do porodnice jsem odjela sama svým autem, porod jsem měla rychlý, a to jsem byla stará prvorodička, které všichni předpovídali aspoň jednodenní utrpení v hekárně a možná i císaře. Houbelec. V klídku a v pohodě. Taky jsem si možné trable nepřipouštěla. Věděla jsem, že to musím zvládnout a že to zvládnu. Jako ostatně všechno ve svém životě. Opravdu nemám bohatého strýčka, nezdědím ani žádné pozemky, nemám maminku s vilou, ani milence s jachtou, anebo nejsem zaměstnaná jako asistentka nějakého politika. Jsem samoživitelkou každým coulem, od které se odvrátil i její milenec a všichni potenciální bližší kamarádi, protože živit ještě cizí dítě je blbost.
Zjistila jsem, že ani úřady moc nepomohou. Když jsem byla ještě na mateřské dovolené (To je ale trapné označení. Jaká dovolená?), tak ke svým asi třem a kousek tisícům od státu jsem chtěla přidat možný příspěvek na bydlení a nějaký sociální, já už ani nevím, jaký další možný. Všichni v okolí mne totiž přesvědčovali, že mám na to nárok, ať nejsem blbá. Ten den, ten okamžik, když jsem šla na úřad zažádat o příspěvek do svého rozpoču, si pamatuji jako dnes. Styděla jsem se, ale věděla jsem, že zrovna v té důležité kanceláři pracuje jedna moje známá. Učila jsem ji němčinu, a tak jsem předpokládala, že všechno proběhne hladce. Uvařila dokonce kafíčko, pohrála si s malou a obdarovala ji lízátkem, ale to bylo asi tak všechno. Mně ostatně předala tolik lejster, že jsem již dopředu věděla, že toto nebude ta pravá cesta. Prý jestli mám auto, byt, televizi, prostě nějaký majetek, tak mám smůlu. Asi musím všechno nejprve prodat, peníze utratit, a až budu mít jen na suchý chleba, tak možná teprve....! A jak je to prý s otcem dítěte. Nemá on náhodou nějaké prachy???
Jsem hodně let samoživitelkou a zůstanu jí, dokud moje dítko bude potřebovat. Jsem připravena (Snad společnost dovolí...! Jeden dnes neví.....!!!) vydělávat si poctivě, nezdědím nic, nespadne mi do klína ani zlaté jablko, ani žádný pečený holub nevlítne do huby, prostě se musím snažit sama. A budu.
Abych ale byla spravedlivá. Znám mnoho maminek samoživitelek, které jen vykřikují, jak se jim špatně žije, jak se o ně nikdo nestará, jak jsou nešťastné, jací jsou ti chlapi nemožní, jak je nikdo nemá rád. Znechuceně před sebou tlačí kočárky, vysedávají v kavárnách a pokuřují svoje oblíbené značky. Nožku přes nožku v botkách na vysokánských kramflíčkách, v minisukýnkách. Pak jsou ale i takové samoživitelky, které se starají ne o jedno, dvě, ale i tři a čtyři děti. Jsou nepoučitelné. Vždycky naletí tomu stejnému grázlovi. Tyto ženy trpně mlčí, společnost mlčí. I já mlčím.
Asi nejsem zcela objektivní k samoživitelkám, i když patřím do jejich řad. Taky jsem fakt někdy naštvaná, když musím tolik peněz vyvalit za kroužky, za pomůcky do školy (A to moje dítko navštěvuje školu státní, i když by si třeba zasloužilo víc. Moje holčička je opravdu velmi chytrá a báječná. Jenže to prostě nejde.), ale dopředu jsem s tím počítala a věděla jsem, že se musím hlavně starat sama. Nekouřím, nepiji, do restaurací nechodím a do kaváren také ne. Za hadříky utrácím rozumně. Byt mám malinkatý, ale velmi útulný a velmi praktický. Dluhy nemám, nepůjčuji si. Koupím si, co potřebuji nezbytně, koupím si, co se mi líbí, ale až na to mám. Hlavně spoléhám sama na sebe, zbytečně nenadávám a o svých dřívějších, současných a budoucích krocích jsem přemýšlela a přemýšlím.
