Moje desetileté dítko si zaslouží hodně prázdninové pozornosti. Aspoň té prázdninové. A prázdniny přizpůsobuji jen jí a jí. A tak hurá do Disneylandu. (To je jsem zase ale vymyslela blbost.)
Prázdniny se přiblížily mílovými kroky a já už celý červen brouzdala po internetu a hledala, co s nimi. Myslím s prázdninami. Jako učitelka jsem oproti mnohým rodičům ve velké výhodě. Mohu si o prázdninách prostě dělat, kdy a co chci. Jenže jsem velmi a velmi obětavá matka, aspoň si to myslím, a tak většinu prázdninového času přizpůsobuji svojí skvělé holčičce.
Moje dítko miluje poutě a různé atrakce, ze kterých se podle mne velmi dobře zvrací. Já se jen podívám na kolotoč a chce se mi blinkat. Nevím, po kom to moje dítě má, ale já na všechno, co lítá a točí se a různě houpe, prostě nejsem. Je mi líto peněz, ale hlavně mého žaludku. Jenže, jak to u milujících rodičů, v mém případě matek, bývá, matka je hlavou, ale dítě krkem. I když se jakkoli snažíme nad dítětem vítězit, tak ruku na srdce, málokdy a málokterému rodiči se to podaří. Moje Terezka je úžasná, což jsem již napsala (K smrti nemusím rodiče, co chválí svoje dítě.), a umí to se mnou. Zakážu jí třeba pizzu, ale její vzdechy mne přesvědčí, že právě ta formacci bude pro ni tou nejlepší večeří, a tak vezmu nohy na ramena a peníze do kapsy a letím do výrobny pizzy, abych jí nejen objednala z nabídky, ale ještě místo tomatového základu požádala o smetanový.
Tak to bylo i s Disneylandem. Nenávidím atrakce (Vím, že nenávidím je velmi silné slovo, ale je to fakt.), ale přesto jsem objednala jednodenní pobyt v pařížském Disneylandu. Aby toho nebylo málo, tak ne jen pro Terku, ale ještě i pro její kamarádku v domnění, že ty dvě tam někde vypustím a bude po starostech. Velikánský omyl. Hitparáda průšvihů nastala již před odjezdem, kdy mne zatáhly do McDonalda a já vypila jedním zátahem největší vanilkový shake a utratila skoro pět set korun za nějaké mimoně. Peněžka bez drobných, které jsem si šetřila na zastávky po Čechách, ale navíc mne moc bolel žaludek, že jsem koketovala s myšlenkou, že to všechno zabalím a vrátíme se domů. Jenže šťastné holky mi to nedovolily a je pravdou, že žaludek po mcdonaldové dávce zmrliny se uklidnil.
Dvoupatrový autobus byl na první pohled perfefktní. Na pohled, ale to další bylo šílené. Cesta, prostory a ti Vietnamci, kteří přistoupili v Praze. Po těch třech dnech, co výlet trval (Dva dny cesta a den v Parku.), zbyl po nich takový binec, že jsem měla sto chutí je ze zastávky vrátit, ať si jdou utřít tu rozlitou limču, ať jdou sesbírat ty papírky a utřít ta ušmudlaná okna, na která se zřejmě lepili, aby lépe viděli na cestu. Prostě i ten největší šmudla z našeho baráku, a že je to bordelář parádní, takový binčus by po sobě nezanechal. Nesmím ale ještě zapomenout, že jim byla neustálá zima, a tak seděli v kožešinové kapuci, měli zavřenou klimatizaci, zatímco my ostatní normální Češi jsme se pařili v autobuse, ve kterém i v noci bylo uctyhodných pětatřicet stupňů.
Letmý průjezd Paříží, minuta u Eiffeloky a hurá za atrakcemi v pěti částech Disneylandu.
Jedním slovem: "Děs!!!" Jak všichni o něm bájí, tak já jsem byla tak otrávená, že jsem se neustále dívala na hodinky a odpočítávala, kdy už bude půlnoc a my se budeme zase moci vrátit do rodné zemičky. Nikdy jsem necítila takovou lásku ke své rodné hroudě jako v Disneylandu mezi tou spoustou lidí a přihlouplých atrakcí. Všude psali o padesáti třech velkolepých možností se vyblbnout. Jo, tak asi pět šest, možná, ale ty ostatní byly podivné a nijaké a prostě trapné, navíc ty fronty na vstup, že mnohé jsme vypustily, protože jsem opravdu nemínila spolu s holkami stát půl dne na nějaký šálek, ve kterém se chvilku zatočím a audieu. Jediné, co se mi líbilo, byla pirátská dráha. Trochu se mi zvedal žaludek, ale když zase vezmu v úvahu, že jsem se tam díky průjezdu vodou i umyla a zchladila, tak to ušlo. Na ní jsem byla dvakrát a jednou na nějakém podivném hrníčku. Jinak jsem poposedávala a čekala, až holky vystojí obrovitánskou frontu a provezou se strašidelným zámkem, po horské dráze a projdou se bludištěm. Vystřelení do vzduchu se nekonalo, protože ta atrakce prostě byla zavřená. Normálně ji zavřeli, aniž by si uvědomili, jak zklamou to moje dítko. Prolítnout se kanónem bylo pro Terezku totiž největším lákadlem.
Mne neukojily žádné ty dráhy a kolotoče, ale až zmrzlina. Sice tři kopečky za čtyři eura, ale čert je vem, ta eura. Zmrzlinka mne uchlácholila a pak nákupy suvenýrů. I když jsem si předsevzala, že za hlouposti utrácet nebudu, tak jsem nakonec ustoupila nekonečné spoustě eiffeloveček, Mickeymausů a nevím čemu ještě. Jenže co jsem tam měla dělat. Holky byly unavené, po obědě i večeři naráz (hranolky a pití za osm eura) nasycené, a tak si žádaly změnu. Zrovna jsme zhlédly průvod Mickeyho, a tak nezbývalo, než podniknout zátah do rozlehlého obchodu se vším možným. Byla jsem už zblblá tím celým dnem, a tak padlo i moje předsevzetí neutrácet za kravinky, že jsem dovolila děvčátkám nakupovat a nakupovat. Dostala jsem nakonec takovou nákupní horečku, že jsem dokonce utratila nějakých čtyřicet eur za kočku Šklíbu. Šklebila se na mne celou cestu zpět, až jsem se musela otočit ke svému spolucestujícímu Ukrajinci Josefovi, tak se mi představil při nástupu v Praze. Otravoval mne svým mlčením, ale lepší mlčení Josefa, než škleb Šklíby. Terezka byla ze Šklíby (Samozřejmě je stále.) tak nadšená, že mne líbala a děkovala, a dokonce s ní i spí a neleze ke mně do postele, takže se vyspím v pohodě i já, že vlastně Šklíba byl skvělý kup.
Návrat zpět byl rychlý. Jednak jsme byli všichni moc a moc unavení, jednak už nebylo takové vedro jako při cestě do Francie, navíc výstupy lidí během cesty domů byly také rychlejší než jejich soukání se do autobusu při cestě tam, takže jsme od půlnočního odjezdu přijeli domů v pět odpoledne, tedy sumasumárum o tři hodiny dříve. Skvělý čas a skvělý závěr výletu u "mekáče". Jak se začalo, tak se i skončilo. Nyní jsem byla chytřejší. Již ne shake, ale dvě zmrzlinky, ne čtyři mimoňové, ale jen dva, co ještě Terezka neměla.
