Vzpomínka na Růženku …..

V době, kdy jsem pracovala v Domácí péči v terénu, poznala jsem spoustu lidí. Běhala od jedný stařenky ke druhý. Za pár šupů. Ale děsně mě to bavilo !!!

Každá sestra měla svůj „rajón.“ Pokud jedna kolegyně skončila, my ostatní jsme si musely rozebrat její klienty. Zbyla jedna paní. Prej pěkná semetrika, otravná a nepříjemná baba. Tak jsem ji „vyfasovala“ já.

„Semetrice“ bylo 96 let. Lítala jak srna. Postřelená. Neviděla, neslyšela, takže si denně vyráběla další a další modřiny. Každý ráno cvičila na posteli. Teda aspoň mi to tvrdila. Stejně jsem ji podezřívala, že kecá a jen se přede mnou vytahuje. Ale když jsem ji viděla prvně, zírala jsem jak zjara. Nožkama třepotala ve vzduchu, že prej jede na kole. Pak si sedla na kraj postele, dělala předklony. Nakonec vyskočila a párkrát máchla rukama. Ranní rozcvička byla splněna a už si to metelila do kuchyně. Párkrát sebou práskla na zem, ani jsem ji nestihla zvedat. Vždycky byla rychlejší než já. Zřejmě v tom měla dlouhodobej trénink.

Ale to už předbíhám.

Moje první návštěva. Zazvonila jsem. Nic. Znovu a zase nic. Ticho. Tloukla jsem na dveře, když jsem konečně něco zaslechla. Přestala jsem bušit.

Zevnitř se ozval takovej řev, až jsem uskočila: „Jarouškůůů, běž otevřít, to je určitě ta novááá !!!“

„No jóóó, dyk už jdu,“ zařval Jaroušek.

Otevřely se dveře a tam stál celkem pohlednej chlap. V trenýrkách, evidentně rozespalej a jen zabrblal: „Brej den, nezouvejte se, máti je v obýváku. Támhle.“ Máchl rukou za sebe a zmizel.

Už v předsíni mi bylo jasný, proč jsem byla vpuštěna v botách. Napřed jsem myslela, že to co je na zemi, je hliněná podlaha. Bylo to lino. Původní barvu jsem nerozpoznala. Časem jsem se naučila čistit si boty na rohožce. Při odchodu.

Byl to ráj pavouků a jiných „domácích mazlíčků.“ Všude visely sítě plný vycucanýho hmyzu. Stěny se stoletejma, odchlipujícíma se tapetama. Těžký závěsy, visící na půl žerdi, barvy stejný jako všude v celým bytě. Co se kam za 22 let položilo, to tam zůstalo. Jak kdyby s komoušema odešel i úklid.

V místnosti, kterou Jaroušek nazval obývákem, seděla na starobylým křesle malá, rozčepejřená paní, s kostěnýma brejličkama na nose. Pozdravila jsem, chvilku jsme si povídaly a bylo vidět, že jsme si hned padly do oka. Ona se vyptávala na všechno možný, ale přitom sebou pořád šila jak na jehlách a v očích jí lítaly takový nezbedný jiskřičky.

„Potřebujete něco ?“ zeptala jsem se. Chtěla mi zašeptat do ucha, aby to nikdo neslyšel. Jelikož byla totálně hluchá, zařvala, jestli si spolu dáme kafíčko. Nebyla jsem proti, tak mi ho šla uvařit, i když jsem se nabízela, že ho udělám. Za chvíli jsem měla před sebou zapatlanej hrnek s hnědou špínou uvnitř. Jelikož ji všechnu rozcmrndala po bytě, zas to tolik nevadilo.

Popíjíme „kafíčko,“ který jsem nenápadně vylívala do přerostlýho ibišku za sebou. Najednou se ke mně bábi naklonila a zaječela mi do ucha. Zase chtěla šeptat: „Liduško, kouříte ?“ Přitakala jsem. „Tak si dáme fajfčičku. Ale neříkejte to na mě, že kouřím. To já jen tak příležitostně.“ Tohle musel slyšet celej barák, ale slíbila jsem, že budu mlčet, jak s teplou buchtou. Nakonec jsme si potykaly, Růženka mě doprovodila ke dveřím se slovy, ať druhej den přijdu co nejdřív, že půjdeme na procházku.

Trochu jsem očekávala, že nebude mít nějaký nóbl šaty. Babča vytáhla šíleně špinavej kabátek a narvala ho na sebe. Obráceně, švy navrch. Když jsem jí ho chtěla převlíct, mávla rukou, že na starý bábě už nezáleží a že to stejně není vidět. Došlo mi, že je to vlastně úplně fuk a tak jsme vyrazily do nedalekýho parčíku. Tyhle procházky se staly naším denním rituálem. V každým počasí. A nejen do parku. Růženka mi vyprávěla a vyprávěla. Pamatuju si, jak mě rozesmála, když mi líčila něco o svý kamarádce a řekla: "Jéééžiši, tý je teprva 80, to je ještě mladá holka !"

Bylo vidět, jak je šťastná, že jí někdo naslouchá, že si má s kým povídat. A já se zase dozvídala spoustu zajímavostí za celý minulý století. Milovala jsem její povídání, ač mám pocit, že od tý doby to s mým sluchem jde rapidně z kopce.

Jednou si usmyslela, že pojedem na Můstek a projdem se po Uhelnýmu trhu. Nebyla v centru strašně dlouho a tak škemrala, že jsem jí to nemohla odepřít. Sebraly jsme se a vlezly do metra. Růženka všude nosila hůlku, kterou neustále ohrožovala lidi ve svým okolí. Furt s ní máchala, i když se mě držela jako klíště. Ta slova od lidí na její účet, ale i můj, se nedaj prezentovat. Když jsem se jí ptala, proč s tou holí tak čaruje, logicky odvětila: „ No, přeci abysme měly místo a nikdo do nás nestrkal.“

Došly jsme k eskalátoru. Roztáhla jsem ruce, zastavila provoz, loupla babče hůl a vzala ji za ruku. „Růženko, až napočítám do tří, vykročíme obě pravou nohou. A nezapomeňte se chytit zábradlí.“ Jasně, že vyrazila dřív, ale zvládly jsme to vcelku dobře. Jen jsem ji musela za jízdy neustále chytat za flígr, protože vyskakovala předčasně. Do vagónu se cpala pochopitelně jako první. Lidi, který vystupovali, ji častovali nepěkným výrazivem. Růžence to bylo jedno, stejně nic neslyšela. Nacpala se na sedačku hned u dveří. Kluk, na kterýho si dřepla, si poposed' a ani to nekomentoval. Zkusila jsem se schovat v davu a dělat, že ji neznám. Marně. Ona tak dlouho šmátrala holí, pomlátila a pobodala tolik lidí, až to vypadalo, že ji zlynčujou. A hlavně vykřikovala moje jméno. Jala jsem se zachránit situaci a hlavně Růženku. Oznámila jsem, že moje klientka je psychicky nemocná, že je jí 100 let a já ji vezu do Bohnic. Všichni ji začali litovat a dokonce jí pomáhali i s výstupem.

Jakmile jsme vylezly z metra, už byla babča zase ve svým živlu. Lezla do všech obchodů, řvala na prodavačky, co že to maj za výlohou a kolik to stojí a ať jí to ukážou. A neustále ohrožovala kolemjdoucí svojí zbraní. Tahala jsem ji z každýho krámu, až jsme došly na Ovocnej trh, kterej se mi zdál blíž než Uhelnej. Nakoupila haldy zeleniny a ovoce a všechno to podávala mně. Kdo to bude jíst, jí bylo fuk. Tak dlouho nenakupovala, byla ve svým živlu !

Po 3 hodinách, kdy už jsem měla všeho plný kecky, byla Růženka pořád jak čiperka a já se plazila vedle ní. Konečně jsem ji ukecala a jely jsme domů. Cesta zpátky proběhla stejně jako ta předchozí. Jen jsem měla navíc tři tašky nákupu. A Růženka ? Ta furt mlela a mlela a byla po dlouhý době nejšťastnější človíček na zemi. Já utahaná, samá modřina, ale když jsem ji pozorovala, bylo mi skvěle.

Neustále jsem jí dávala opravovat naslouchátka a měnila baterky. Ale bylo to na prd. Bábině se zvuky rozkládaly v hlavě, slyšela jen hrozně nepříjemnej hukot. Televizi měla pořád puštěnou na plný pecky, v ruce obrovskou lupu, kterou šmejdila po obrazovce a ucho přilepený na repráku. Viděla jen obrysy ve tmě a zvuk žádnej. A mě napad' nápad. Napřed jsem bednu vydrbala pískem na nádobí a konečně byl vidět obraz. Pak jsem koupila dva trychtýře a tlustou hadici. Na konce hadice jsem připevnila trychtýře, jeden jsem přilepila na reprák a druhej dala Růžence k uchu. Napřed vyskočila, jak se lekla, ale pak vykřikovala: „ Liduškooo, já slyšííím, já slyšííím. A vidííím !!!“ Byl to nezapomenutelnej zážitek.

Ze „semetriky“ se vyklubala báječná, vzdělaná, vtipná ženská. Starali se o ni synové, jeden s ní bydlel. Co babča řekla, to udělal. Sice strašně remcal, byl nepříjemnej, kolikrát jí měl plný zuby. A hrozně si oddychl, když jsem k ní nastoupila já.

Jezdila jsem k ní i o víkendech, vozila ji na výlety po Praze i mimo. To, že tam nikdo neuklízel, mi bylo úplně jedno. Jediný, co měla čistý, byla postel. Na tu Jaroušek dbal. A Růženka ? Ta ten bordel ani neviděla. A i kdyby si toho všimla, v jejím věku by ji to nechalo v absolutním klidu.

Pro ni bylo nejdůležitější, že konečně ŽILA !!!