Trocha teskliva a smutku …..

aneb, co dokáže "člověk." .......................................................................................

neznámý

Byl deštivej podzim ..... takový to dlouhý, vlhký hnusno. Z práce jsem se vracela někdy před půlnocí. Malý město, na ulici ani noha. Chodívala jsem zkratkou, po úzký cestě. Na jedný straně opuštěný baráky, na druhý drátěnej plot. Bejvalá zahrádkářská kolonie.

V tom tichu jsem zaslechla nějaký zvuky ..... divný zvuky. Zastavila jsem se a zaposlouchala. Připomínalo to ježka. Jenže ježek spíš dupe a funí. Tohle bylo něco jinýho.

Dírou v pletivu jsem se drala hustým křovím, klouzala po rozbahněný zemi. Ještě, že svítil měsíc. Podrápaná, mokrá a špinavá jsem se doplazila ke starý, polorozpadlý boudě.

Ležel tam pes ...... vychrtlej, zuboženej ovčák. Zuřivě se rozštěkal a já si teprve teď všimla, že je uvázanej. Na tlustým, těžkým řetězu. Hlavu u země ..... nemoh' ji zvednout. Sedla jsem si k němu a normálně se rozbrečela.

Byl nesvůj ..... tak jsme tam tak seděli a čekali. Mokrý, špinavý a nejistý ..... oba.

Polohlasem jsem se začala ptát, co se mu stalo. Na moji první otázku se rozeřval. Bezmocně a tvrdě. Pokorně jsem naslouchala. Jeho zraněná duše mi rvala srdce.

Postupně jsem natahovala ruku k jeho hlavě. Poprvé rafnul. Jen tak ..... ze zloby, z nedůvěry. Nedivila jsem se.

Po nekonečně dlouhý době mýho povídání, mi dal hlavu na klín a vděčně přijímal pohlazení i sušenky, který jsem měla v kapse.

Opatrně a pomalu jsem zkoušela sundat řetěz. Jakmile jsem jím pohnula, začal kňučet, vrčet a chňapat. Počkala jsem, až se zklidní a znovu a znovu se pokoušela ho vysvobodit.

Začínalo svítat ….. řetěz byl dole.

Takovou radost a vděk jsem snad už nikdy nezažila. Skákal na mě, olizoval obličej, obíhal zahradu, jančil jak kůzle. Tohle byl „pes, utrženej ze řetězu.“ Pozorovala jsem jeho dovádění, ale stejně mi bylo smutno.

Vyčítavě na mě koukal, když jsem odcházela. Nerozuměl, že jdu pro vodu a něco k snědku.

Docházela jsem za ním každej den.

Policajti řekli, že nemůžou vstoupit na cizí pozemek bez povolení a tím to pro ně haslo. Moje soukromý pátrání po „páníčkovi“ bylo neúspěšný. Teda ne, že bych ho zas tak moc chtěla poznat.

Po týdnu jsem nevydržela. Nikdo se k psovi nehlásil, nikdo nevěděl, že tam nějakej vůbec je. 

Tak jsem ho odvedla. K sobě domů. Jídlem se nechal zlákat dovnitř. Procházel se opatrně po bytě, prozkoumával kde co. Po pořádným dlabanci a uhašení žízně, padnul u mý postele a usnul.

Takhle se mnou spával ještě dalších pět let a po svým „bejvalým“ ani neštěknul.

Jmenoval se Ron.

A tady jeden z mnoha příběhů se šťastným koncem ..... dobří lidé ještě žijí.

http://odarcenkova.blog.idnes.cz/c/180642/Psi-zivot.html#t2