Má či nemá Česká republika přijmout zhruba 40 sirotků, nacházejících se momentálně v řeckých uprchlických táborech? Rozdílné názory na tuto věc mají nejenom europoslankyně Šojdrová a ministr vnitra Hamáček.
Když zhruba před dvěma měsíci odmítl ministr vnitra Jan Hamáček výzvu Řecka, aby si členské státy Evropské unie rozdělily děti, pobývající v řeckých uprchlických táborech, stal se terčem ostré kritiky. Nejenom europoslankyně Michaely Šojdrové, která s původním návrhem přijmout zhruba padesátku syrských sirotků přišla, ale i jiných opozičních politiků, spolku Pražské matky či některých známých osob. Přes 500 osobností (například Tomáš Halík, Jan Sokol či Jiřina Šiklová) navíc napsalo Hamáčkovi dopis, ve kterém ho vyzývalo, aby přestal české humanitární pomoci bránit.
Ministr Hamáček na kritiku zareagoval tak, že poslal svému řeckému kolegovi dopis, v němž ho požádal o zaslání seznamu konkrétních 40 dětí, které by Česká republika mohla přijmout. Jak jsem se dočetl například zde, odpověď od řecké strany dorazila ke konci prosince (při pověstné řecké „pracovitosti“ docela výkon…) a mimo jiné je v ní uvedeno: „Relokace by se de facto týkala cílové skupiny pubescentů především mužského pohlaví před dovršením plnoletosti.“ Jak je dále v článku na Deník.cz zmíněno, Řekové soudí, že vzhledem k těmto okolnostem by připadalo v úvahu jejich umístění ve speciálně zřízených ubytovnách či centrech.
Vzhledem k poslední větě je tedy zřejmé, že argument paní Šojdrové i některých dalších ohledně toho, že v České republice je dostatek rodin, které by měly zájem o adopci těchto sirotků či jejich převzetí do pěstounské péče, a stát by proto taková pomoc nestála vůbec nic, tím pádem vzaly za své. Souhlasím totiž s tím, že v případě sirotků, jejichž věk je kolem 16 či 17 let, by asi nebylo vhodné začleňovat je do českých rodin, a je otázkou, jestli by se i samotným „dětem“ něco takového líbilo. Že by oproti původnímu plánu paní europoslankyně nebyla většina sirotků ze Sýrie, ale byly by mezi nimi i děti například z Afghánistánu, Pákistánu či Iráku, přiznala paní Šojdrová již dříve.
Rozhodně nejsem odpůrcem solidarity a ani se nedomnívám, že by si náš stát vybudování nějakého speciálního centra pro 40 či 50 osob nemohl dovolit. Otázka však zní jinak. Je opravdu racionální snaha o „relokaci“ mladých lidí se zcela odlišnou vírou, přičemž zkušenosti z jiných západoevropských zemí ukazují, že jejich soužití s evropskou kulturou je velmi často problematické? Zvlášť, když navíc u řady těchto nezletilých osob bez doprovodu ani dle všeho není jasné, jak je to s jejich rodinnými vazbami? Nebylo by tedy rozumnější přispět finanční pomocí například na stavbu a provoz takového centra v některé zemi na Blízkém východě, neohrožené válkou?
