Zhruba před půl rokem byl rozhodnutím ministryně školství Kateřiny Valachové zrušen výchovný ústav v Chrastavě. A negativní důsledky tohoto rozhodnutí se již nyní začínají ukazovat…
Zrušení chrastavského ústavu v červnu letošního roku předcházela kritika ze strany ombudsmanky Anny Šabatové, ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové, České školní inspekce (na tu se údajně obrátily dvě bývalé zaměstnankyně ústavu, které se dostaly do sporu s tehdejší ředitelkou) i některých sdělovacích prostředků. Konkrétní výtky se týkaly například toho, že na oknech tohoto zařízení byly mříže, že chovancům, kteří se opakovaně dopouštěli závažných prohřešků, nebyly povolovány vycházky ani styk s rodinou, nebo že některým chovancům zaměstnanci ústavu údajně holili hlavu.
Kritika těchto metod vedla k tomu, že z vedení ústavu byla odvolána jeho ředitelka Sochorová a novou ředitelkou byla jmenována psychoterapeutka Soňa Cpinová. Ta však uvolnila režim v ústavu natolik (například pustila domů i chlapce, závislého na pervitinu, kterého pak museli zpět do ústavu přivézt záchranáři v poutech), že se starosta Chrastavy začal obávat o bezpečnost své obce a ministryně školství následně raději ústav v Chrastavě úplně zrušila.
Což byla pro obyvatele obce Chrastava jistě úleva, ovšem logicky vyvstala otázka, co bude s jeho chovanci nadále. Někteří z nich byli přemístěni do jiného nápravného zařízení, někteří pak byli předáni domů rodičům - ministryně Marksová tenkrát prohlašovala, že třetina těchto dětí do ústavu vůbec nepatří. Jenže jak informuje dnešní MF DNES a iDnes, dva z těchto propuštěných hochů spáchali loupež a jsou ve výchovném ústavu znovu, třetí tam v nejbližší době zamíří dokonce kvůli násilnému trestnému činu (viz odkaz zde).
Chrastavská kauza tak v plné nahotě ukazuje, kam obvykle vede, když se to s liberalizací při výchově mládeže či jakýmsi pseudohumanismem přehání. Ani já nejsem zastáncem přehnaně represivních metod, také jsem se pozastavoval například nad zákazem chovanců stýkat se s rodinou či vyžadováním jednotných účesů. Ovšem na druhou stranu: jestliže například jeden z bývalých ředitelů chrastavského ústavu pan Pelda říká, že mu během jeho 26 letého ředitelování prošlo rukama 20 vrahů a před lety došlo v ústavu i k vraždě vychovatelky jedním z chovanců, lze se podivovat nad tím, že v zařízení tohoto typu jsou na oknech mříže a že ne každému jsou zde povolovány vycházky?
Paní Šabatové, Marksové a některým dalším osobám, které liberální či pseudohumanistické přístupy při práci v ústavech typu Chrastava vyžadují, bych pak poradil, aby si práci v takovém zařízení na určitou dobu vyzkoušely. Byl bych hodně zvědavý na to, zda by jim i poté jejich pseudohumanismus vydržel…
