Minulé úterý nás navždy opustila paní Věra Čáslavská. Žena, kterou si bude velká část národa pamatovat především jako vynikající sportovkyni. A také jako osobnost s pevnými a zásadovými postoji.
Je zcela logické, že úmrtí tak významné osobnosti se na řadu dní stalo jedním z hlavních témat většiny našich sdělovacích prostředků a vyjádřila se k němu i zde na iDnes řada mých kolegů blogerů. Naposledy tak učinila paní Marie Kolářová v blogu s názvem Věra Čáslavská pod úhlem bolševického vnímání světa. A právě článek paní Kolářové mě nakonec přiměl k tomu, abych se k tématu paní Čáslavské vyjádřil na blogu i já.
Narodil jsem se v roce 1968, tedy shodou okolností v roce, který byl pro Věru Čáslavskou asi nejvýznamnější jak z hlediska sportovního, tak i společenského. V tomto roce získala na olympijských hrách v Mexiku 4 zlaté a 2 stříbrné medaile, čímž rozšířila svou jedinečnou olympijskou sbírku na 7 zlatých a 4 stříbrné medaile. Což je bilance, kterou asi těžko nějaký český sportovec v dohledné době překoná. Šedesátý osmý rok ale byl, jak zcela jistě všichni vědí, i rokem, kdy v tehdejším Československu došlo k pokusu o reformu komunistickému režimu, která však byla násilně potlačena sovětskými tanky. V souvislosti s těmito událostmi podepsala Čáslavská dokument Dva tisíce slov, kvůli kterému pak byla v 70. letech perzekuována a musela se mimo jiné živit i jako uklízečka.
Až počátkem 80. let ji režim přece jen vzal na milost a umožnil jí dvouletou trenérskou stáž v Mexiku. V druhé polovině 80. let se pak stala i trenérkou československé gymnastické reprezentace. Jak velký zlom znamenal pro Věru Čáslavskou Listopad 1989, po kterém se stala nejenom předsedkyní Českého olympijského výboru, ale i poradkyní prezidenta Václava Havla, asi není třeba příliš zmiňovat.
O mnohých těchto událostech v životě Věry Čáslavské píše ve svém blogu i paní Kolářová. Stejně jako ona, ani já bych Věře Čáslavské nevyčítal, že jednu ze svých zlatých olympijských medailí symbolicky věnovala tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a oficiálnímu vůdci Pražského jara Alexandru Dubčekovi. A také já jsem považoval za nechutné, když čerstvě po úmrtí Věry Čáslavské měli někteří diskutéři zapotřebí zmiňovat životní tragédii, která ji postihla v roce 1993 a která následně způsobila, že se tato uznávaná osobnost téměř stáhla ze společenského života. V čem však s paní Kolářovou nesouhlasím, je to, když tyto nechutnosti, kterých se někteří dopustili, označuje za „přesně stejné kádrování, jaké používal komunistický režim.“
Ono totiž tak jako bylo čerstvě po úmrtí paní Čáslavské nechutné vytahovat záležitost tragického úmrtí jejího manžela Josefa Odložila, stejně tak bylo nechutné, když v diskusích někteří psali, že si Odložil svým jednáním zavinil svou smrt sám. A nekriticky přitom hájili i Václava Havla za udělení prezidentské milosti pro Odložila mladšího.
Zrovna tak se mnozí v souvislosti s úmrtím mnohonásobné olympijské vítězky strefovali i do současného prezidenta Miloše Zemana za to, že při kondolenci její rodině ocenil pouze mimořádné sportovní úspěchy Věry Čáslavské. Je pravdou, že Zeman mohl, či spíše měl, zmínit i statečný postoj Věry Čáslavské v roce 1968. Jenže je otázkou, zda by se i v takovém případě u permanentních Zemanových kritiků něco změnilo. Vždyť v reakci na Zemanovu kondolenci rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer například prohlásil: „Obávám se, že i v tomto případě je reakce prezidenta Zemana zlomyslnou provokací a nikoliv upřímným vyjádřením soustrastí nad odchodem skutečné hrdinky. Je to hanba.“
Jsem zkrátka zklamán a znechucen tím, že i odchod tak významné osobnosti, jakou Věra Čáslavská nepochybně byla, je pro mnohé důvodem pro vyřizování si účtů se svými „ideologickými“ protivníky. Tohle si opravdu paní Čáslavská nezaslouží a pochybuji o tom, že by ona sama takové praktiky schvalovala. Proto jsem se rozhodl, že diskusi u dnešního blogu zcela výjimečně otevírat nebudu. Čímž se všem slušným diskutérům omlouvám a děkuji za pochopení.
