Současná realita toho, co se nyní na Ukrajině děje, je velmi smutná. Probíhá zde totiž Ruskem vyvolaná válka, při níž umírají nevinní lidé, a kterou navíc nemůže reálně nikdo vyhrát.
Přiznám se, že tak jako prezident Miloš Zeman a nepochybně i řada dalších lidí u nás, jsem ani já ještě před týdnem nevěřil, že se Rusko rozhodne k vojenskému vpádu na Ukrajinu. Myslel jsem si, že rozmístění velkého počtu ruských vojáků poblíž východních ukrajinských hranic, ke kterému došlo již na sklonku loňského roku, bylo ze strany Vladimíra Putina jen taktickým manévrem, který měl přimět USA a některé další západní země ke slibu, že se Ukrajina v budoucnu nestane členským státem NATO. A že i když tato taktika Putinovi nevyjde, tak se nerozhodne k vojenskému vpádu na území tohoto suverénního státu.
Jak už nyní všichni víme, realita je bohužel jiná a od včerejších ranních hodin čelí Ukrajina ruské invazi. Tuto invazi je samozřejmě nutné rázně odsoudit a za ukrajinské občany je třeba se jasně postavit. A že převážné většině českých občanů není osud této východoevropské země lhostejný, je v těchto dnech vidět na každém kroku.
Když jedete v autobuse či jiném veřejném hromadném prostředku, místo debat o fotbale či o tom, co má kdo v plánu na víkend, slyšíte debaty o rusko-ukrajinském konfliktu. Ve škole mají studenti jako obvykle o přestávkách v rukou mobily, ovšem místo tradičního chatování na sítích většina z nich sleduje přes internet zprávy o aktuálním dění na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny se včera konaly demonstrace v řadě českých a moravských měst, při včerejším fotbalovém zápase pražské Slavie s tureckým Fenerbahce Istanbul se dvěma ukrajinským hráčům v dresu sešívaných dostalo hlasité podpory od celého stadionu.
Jinak je však realita toho, co se na východ od nás děje, velmi smutná. Probíhá zde totiž válka, při níž umírají nevinní lidé, a kterou navíc nemůže reálně nikdo vyhrát. I když ruská vojska eventuálně využijí své přesily a obsadí všechny potřebné strategické cíle, pro Putina to bude Pyrrhovo vítezství, neboť dostane svou zemi do mezinárodní izolace a jeho už tak řadu let stagnující ekonomika se bude propadat ještě níž. A pokud cílem ruského prezidenta bylo, aby se Ukrajina v blízké budoucnosti nestala členskou zemí NATO, tak svou agresí nejspíš dosáhl pravého opaku.
Jít do přímého vojenského konfliktu s Ruskem se NATO asi chtít nebude (a vzhledem k možnému nasazení jaderných zbraní se tomu ani nelze divit). Také mezinárodní izolace Ruska a uvalení rozsáhlých sankcí na něj však bude bolet i většinu evropských států včetně nás. Firmy, které dosud s Ruskem obchodovaly, přijdou o odbyt, a pokud by se Rusko například rozhodlo úplně přestat dodávat evropským státům zemní plyn či ropu, nebo by tyto suroviny výrazně zdražilo, tak to silně pocítí velká většina evropských občanů. Již tak nepříjemná energetická krize, ke které přispěly některé členské státy EU svou „progresivní“ zelenou politikou, se tímto ještě zhorší.
Za současné situace tak lze bohužel jenom litovat toho, že kvůli neschopnosti vrcholných světových politiků diplomaticky se dohodnout, k válce na Ukrajině vůbec došlo, a přát si, aby skončila co nejdříve a s co nejmenším počtem zbytečných lidských obětí.
