Absolventů učitelských oborů, kteří opravdu chtějí jít po dokončení vysoké školy učit, je u nás dost málo. Navíc řada těch, kteří do školství přece jen nastoupí, odtud velmi brzy odchází.
Na stránkách iDNES mě nedávno zaujal článek redaktorky Radky Hrdinové s výmluvným titulkem Rodiče dostali za tři. Mladým učitelům se nelíbí, jak s nimi jednají. Píše se v něm o výzkumu brněnské Masarykovy univerzity, prováděném mezi novými učiteli s praxí kratší než tři roky. Dle výsledků průzkumu uvažuje zhruba každý třetí z těchto začínajících učitelů o změně školy či dokonce povolání. Jako hlavní důvody jejich nespokojenosti jsou přitom uváděny nepříliš vysoké platy, nízká společenská prestiž učitelské profese a také konflikty s rodiči.
Opravdu není moc radostné takové zprávy číst. Čeští učitelé totiž skutečně stárnou a jejich průměrný věk se dle statistik již blíží padesátce. Přitom, jak známo, noví mladí učitelé se do škol příliš nehrnou a absolventi učitelských oborů po ukončení vysokoškolského studia dost často jdou pracovat jinam než do školství. Je proto obzvlášť smutné, že i mnozí z těch, kteří opravdu šli studovat pedagogickou fakultu kvůli tomu, že se toužili stát učiteli, své místo za katedrou brzy opouští.
Nyní k těm výše uvedeným hlavním důvodům, proč chce v dnešní době řada (nejenom) mladých učitelů ze školství odejít. Podle tabulky, kterou je možno v článku na iDNES nalézt, tázaní učitelé v průzkumu úplně nejhůře hodnotili výši svého platu, následně prestiž učitelů v očích veřejnosti, problémy s rodiči pak skončily v tabulce na třetím místě od konce. Ovšem dle mého názoru tvoří všechny tyhle tři důvody pomyslné spojené nádoby.
Zvěsti o tom, že učitelé berou méně než pokladní v supermarketech (jak se občas píše v některých médiích), jsou nejspíš přehnané. Ovšem v porovnání s většinou profesí, pro které je obvykle vyžadováno vysokoškolské vzdělání, opravdu nízké jsou. A s tím souvisí i společenská prestiž - byť je naštěstí v dnešní době stále ještě dost lidí, kteří úspěch či něčí kvality nepoměřují jen podle vydělaných peněz. Ovšem zároveň je i docela dost takových lidí, kteří tak činí, a v jejich očích proto průměrně vydělávající učitelé neobstojí v porovnání nejenom s právníky, zaměstnanci bank či IT specialisty, ale i s některými profesemi, pro něž vystudovat vysokou školu nutné není. Proto dost možná i některým rodičům dává tohle pocit jakési nadřazenosti při jejich jednání s učiteli.
Rozhodně nechci, aby můj článek vyzněl ve stylu: dejte učitelům více peněz, jejich vyšší společenská prestiž tak bude zajištěna a rodiče je budou více respektovat. Já osobně si navíc na rodiče příliš stěžovat nemohu, za 25 let mé pedagogické praxe si žádný konflikt s nespokojeným rodičem nevybavuji. Možná je to tím, že u nás ve Zlínském kraji ještě nejsou lidé tak zkažení a příčiny eventuálních neúspěchů svých dětí hledají primárně u nich, možná na mě rodiče poznají, že nemám příliš ve zvyku ze svých zásad ustupovat, možná jsem prostě dosud měl na rozumné rodiče štěstí. Ovšem o tom, že agresivních rodičů v dnešní době přibývá, se můžeme nejen z médií dozvídat velmi často.
Nechci rozhodně tvrdit, že vina je vždy na straně rodičů, a i mezi učiteli jsou, tak jako ve všech jiných profesích, lidé výborní, průměrní i podprůměrní, přičemž jsou i takoví, kteří práci s dětmi či mládeží příliš nezvládají. Ovšem rodiče by si měli v první řadě uvědomit, že děti má primárně vychovávat rodina, a až potom škola. Tedy jestliže se nějakému dítěti nedostane základům slušného chování doma, škola potom má dosti omezené možnosti zjednat v tomhle nápravu. Zrovna tak, jako když se někteří rodiče začnou starat o příčiny neúspěchu svého dítěte až v okamžiku, kdy se týden před uzavřením klasifikace od svého syna či dcery dozví, že mu hrozí na vysvědčení pětka.
Co by si pak měl uvědomit úplně každý, je to, že pokud se rodič snaží docílit lepší známky či jiných ústupků pro své dítě nátlakem na učitele, tak mu takovým přístupem maximálně škodí. Nebo si opravdu myslí, že za něho bude takto „žehlit“ všechny jeho průšvihy i v dospělosti?
