Je tomu již 4 roky, kdy v severní Africe propuklo takzvané arabské jaro. Šlo o vlnu protestů, v jejichž důsledku došlo v řadě zemí k pádu jejich tehdejších vládců.
Nejprve po celonárodních protestech abdikoval v lednu 2011 tuniský prezident, poté došlo k převratu v Egyptě, po němž byl svržen tamější prezident Husní Mubárak, který v zemi pyramid vládnul přes 30 let. Revoluce se následně rozšířily i do dalších zemí, jako například Jordánska, Alžírska či Jemenu.
Největším centrem pozornosti se však během arabského jara stala Libye. Muammar Kaddáfí, který této zemi neomezeně vládnul od roku 1969, se rozsáhlé protesty snažil potlačit vojensky. V reakci na tento postup provedlo NATO s požehnáním OSN v Libyi vojenskou intervenci, která nakonec vedla k pádu Kaddáfího režimu. Sám Kaddáfí byl v říjnu 2011 povstalci zastřelen.
Pád Kaddáfího režimu byl v USA i v západní Evropě tenkrát nadšeně oslavován. I u nás někteří politici, zejména tehdejší ministr zahraničí Schwarzenberg, nadšeně velebili vojska NATO za to, jak obyvatelům Libye přinesla svobodu a demokracii. Moc by mě zajímalo, jak tito lidí hodnotí tehdejší počin NATO dnes…
V Libyi totiž v současné době panuje naprostý chaos. V zemi existují dvě vlády: v Tripolisu kabinet, podporovaný islamisty, v Tobrúku pak vláda, vzešlá z loňských voleb. A co je pak nejen pro obyvatele Libye úplně nejhorší: v městě Derna vznikla jedna z hlavních základen Islámského státu. Právě zde je cvičeno a vysíláno do bojů v Sýrii a Iráku nejvíce islámských bojovníků.
Tak nevím, zda opravdu USA či Francie, které se podílely na vojenské intervenci v roce 2011 největší měrou, přispěly obyvatelům Libye k lepšímu životu (čímž neříkám, že Kaddáfí byl zrovna demokrat a lidé si tam za něj žili jako v blahobytu). Nehledě na to, že západní Evropa si podporou arabského jara v Libyi či Sýrii přivodila problémy především sama sobě. Tisíce severoafrických uprchlíků, které v dnešní době míří do Evropy, přičemž EU si s nimi absolutně neví rady, hovoří za vše…
