Čeští sportovci i trenéři si atmosféru letošních olympijských her i úroveň organizace vesměs pochvalovali. Což asi bylo pro mnohé „politicky uvědomělé“ novináře zklamáním.
V neděli dohasl v čínském Pekingu olympijský oheň a XXIV. zimní olympijské hry jsou již minulostí. Šlo o hry, které byly v řadě médií dopředu označované jako kontroverzní a jako sportovní událost, kterou komunistický čínský režim, který navíc ve své zemi trvale potlačuje lidská práva některých národnostních menšin, zneužije ke své propagaci. Například na naší veřejnoprávní televizi redaktor Jakub Železný a někteří další mluvili o „hrách, konaných v totalitní komunistické zemi“, i tehdy, když v hlavní zpravodajské relaci referovali o medailových úspěších Ester Ledecké či Martiny Sáblíkové.
Nebudu v tomto článku rozebírat politické poměry v Číně, realitou byl prostě fakt, že Mezinárodní olympijský výbor svěřil v roce 2015 pořadatelství her této zemi i díky tomu, že všichni ostatní uchazeči vyjma kazašské Almaty svou kandidaturu postupně stáhli. A po jejich skončení nejspíš musela většina pozorovatelů uznat, že Čína se pořadatelství her zhostila na výbornou a zvládla je uspořádat i v nelehké covidové době. Byť mnozí lidé měli obavy, že se mezi zúčastněnými sportovci nákaza rychle rozšíří a mnohé soutěže budou muset být zrušeny (pokud tedy pořadatelé kvůli obavám z rozšiřování koronaviru předčasně celé hry neukončí), nic takového se nestalo.
S ohledem na současnou epidemiologickou situaci bylo logické, že u některých sportovců byla přítomnost viru zjištěna a museli tak jít na nezbytně nutnou dobu do karantény (kde si někteří z nich stěžovali na stravu), ovšem s ohledem na celkový počet účastníků her bylo takových vcelku zanedbatelné množství. Jaký to paradox v porovnání s prosincovým hokejovým mistrovstvím světa hráčů do 20 let, konaným v Kanadě, které muselo být i kvůli poněkud lehkovážnému přístupu pořadatelů k epidemiologickým opatřením předčasně ukončeno.
A když už tedy nebylo Číně co vytknout po stránce kvality sportovišť a zdárné organizace soutěží, začali někteří novináři v průběhu her šířit zprávy, že sportovcům hrozí v této totalitní zemi postihy, pokud by nahlas vyslovili názor, kritizující politické poměry v nejlidnatější zemi světa. Některá západní média se totiž chytla výroku německé olympijské vítězky v jízdě na saních Natalie Geisenbergerové, která na tohle téma agentuře Reuters sdělila: "Musíte být opatrní, kdy, co a kde to říkáte. Po návratu možná budu mluvit o některých věcech, o kterých je třeba, ale tady ne.“ (viz odkaz zde) V návaznosti na to pak některá česká média přidala i slova trenéra české ženské hokejové reprezentace Tomáše Paciny, který měl údajně prohlásit, že se nechce k situaci v Pekingu vyjadřovat, dokud nebude „v bezpečí doma v Česku“.
Jak se však po příletu pana Paciny do České republiky ukázalo, v jeho případě šlo dle všeho o novinářskou kachnu, což dokládá část jeho rozhovoru, publikovaného zde na iDNES:
„V Pekingu jste o některých věcech nechtěl mluvit, nebyl jste s něčím spokojený? Týkalo se to organizace třeba?“
„Podmínky her byly dobré, tam nebylo nic špatně a určitě neměly vliv na náš výkon. Že jsme museli daleko na stadion, to musel každý tým.“
„Na co jste tedy mířil, když jste řekl, že budete na některé otázky odpovídat až v bezpečí doma. Necítil jste se v Pekingu v bezpečí?“
„Není to tak, že bych se necítil v bezpečí. Nevytrhávejte věty z kontextu, prosím vás. Před odletem bylo něco v novinách, že kdybychom se vyjádřili kriticky k organizaci nebo tak, že nám bude odebrána akreditace. Ale to byla kachna, nebyla to pravda.“
Snaha najít na organizaci v Číně konané olympiády cokoliv negativního byla holt u některých novinářů patrná. Co jsem však měl možnost zaregistrovat, čeští olympionici (například obě naše medailistky Ester Ledecká a Martina Sáblíková, lyžařka Martina Dubovská nebo v curlingu reprezentující manželé Paulovi) si atmosféru her i úroveň organizace vesměs pochvalovali. Což asi bylo pro mnohé „politicky uvědomělé“ zástupce sedmé velmoci zklamáním…
