Martina Sáblíková se v sobotu stala v německém Inzellu počtvrté za sebou mistryní světa na trati 5 000 metrů, dva dny předtím získala na trati 3 000 metrů stříbro. Většině lidí, sledujících sport aspoň okrajově, tím jistě udělala radost. Některým však nikoliv …
Že tomu nevěříte a nikoho takového neznáte? Pak si (pouze za předpokladu, že máte kačení žaludek) přečtěte diskuse pod články, referující o obou Martininých úspěšných závodech.
Po stříbru na 3 000 metrů si někteří škarohlídové libovali v tom, že Martina jakožto největší favoritka nevyhrála. Je prý už za zenitem (při porážce o pouhou polovinu vteřiny opravdu logický argument) a je jedině dobře, když ta hysterie kolem ní snad konečně ustane (nepřipadá mi, že by kolem Martiny byla nějaká hysterie a například o Řepkovi se toho ve sportovních novinách napíše mnohem víc). Po suverénním vítězství na 5 kilometrech vzaly tyto úvahy rychle za své a tak si někteří nepřející aspoň ulevili teorií, že vzhledem ke svým výkonům při tak křehké tělesné konstrukci musí Sáblíková zaručeně dopovat, jiní přišli s obehranou písničkou, že být mistrem světa v rychlobruslení je hodnotné asi tak stejně jako být mistrem světa v kolové, atd.
Takové nesmysly snad ani nemá smysl rozebírat, pouze k tomu poslednímu – rychlobruslení samozřejmě není tak rozšířený sport jako fotbal, atletika či běžecké lyžování, ovšem je to olympijský sport a na rozdíl od kolové, která se opravdu hraje na vrcholové úrovni ve 3 či 4 zemích na světě, je výborných rychlobruslařů podstatně víc. Svědčí o tom například fakt, že na letošním rychlobruslařském mistrovství světa vybojovalo aspoň jednu medaili celkem 10 zemí. Kromě nás to byly Německo, Nizozemsko, Kanada, USA, Rusko, Norsko, Korea, Čína a Japonsko. Tedy převážně země co do počtu obyvatel větší než my a především s výrazně lepšími podmínkami pro rychlobruslení než jaké jsou v České republice. Je opravdu úctyhodné, když dvojnásobná olympijská vítězka a mnohonásobná mistryně světa vyrostla v zemi, která nemá žádnou rychlobruslařskou dráhu (pokud tedy nepočítáme zamrzlé Lipno či některý z rybníků).
Martina přitom zůstává stále skromná, což dokumentuje i to, jak před šampionátem prohlásila, že bude spokojena s jakoukoliv medailí. Proto nemohu než kroutit hlavou nad tím, že se najdou i takoví, kteří jí úspěch nepřejí. Nejsem psycholog, ale tipnul bych si, že se jedná převážně o lidi, kteří sami v životě nic pořádného nedokázali, nejen co se týče sportu.
Trochu jinou kategorií jsou pak lidé, kteří sice nejsou nepřející, ale v souvislosti s úspěchy Sáblíkové i jiných českých sportovců prohlašují, že chleba ani benzín kvůli tomu levnější nebudou. To je samozřejmě pravda, ale já si myslím, že je zcela přirozené, když je národ hrdý na své úspěšné sportovce, vědce, umělce či spisovatele. Zvláště když jich i vzhledem k tomu, že jsme malá země, až tolik nemáme.
Martině Sáblíkové bych proto chtěl poděkovat za skvělé výkony, kterými dělá českým sportovním fanouškům radost nepřetržitě již pět let. Poděkování samozřejmě patří i jejímu trenérovi Petru Novákovi. A snad se někdy dočkají když ne rychlobruslařské haly, tak aspoň odkrytého oválu, na kterém budou moci vyrůst další úspěšní rychlobruslaři.
