Europoslankyně Michaela Šojdrová svůj boj za přijetí syrských sirotků do České republiky nevzdává – tento týden se pochlubila v Řecku získaným seznamem 14 dětí, které by naše země mohla přijmout.
Vloni v září se poslankyně Evropského parlamentu Michaela Šojdrová blýskla nápadem, aby Česká republika přijala 50 sirotků, pocházejících ze Sýrie. Mělo jít o děti, pobývající v řeckých uprchlických táborech, přičemž dle slov Šojdrové je tam takových osiřelých dětí několik tisíc. Europoslankyně, zvolená za KDU-ČSL, přitom argumentovala tím, že její iniciativa by mohla pomoci zlepšit obraz České republiky ve světě, neboť naše země během migrační krize dosud téměř žádné uprchlíky nepřijala.
Návrh Šojdrové vzápětí podpořili nejenom její spolustraníci z KDU-ČSL, ale i z některých jiných opozičních stran. Poslankyně za TOP 09 Helena Langšádlová dokonce ve Sněmovně navrhla usnesení, které vyzývalo českou vládu, aby 50 syrských sirotků přijala, návrh však byl většinou hlasů zamítnut (pro hlasovalo jen 31 poslanců). Michaela Šojdrová se však nevzdala a kvůli sirotkům si vynutila schůzku i u premiéra Andreje Babiše. Tomu se však její nápad příliš nelíbil a místo něho představil vlastní návrh, dle kterého by Česká republika raději vybudovala školy a školky pro zhruba 150 dětí přímo v Sýrii.
Poté bylo určitou dobu „ticho po pěšině“, ovšem ten, kdo se snad domníval, že paní Šojdrová svůj záměr vzdala, se hluboce mýlil. Naopak - tento týden ve Štrasburku radostně sdělila českým novinářům, že z nedávné návštěvy Řecka přivezla seznam 14 dětí, které by mohly být do České republiky adoptovány. Na seznamu jich tedy není původně avizovaných padesát a dle jejích slov navíc ne všechny pocházejí ze Sýrie – jsou tam například i děti z Afghánistánu, Iráku, Pákistánu a Maroka (viz odkaz zde).
Jak nápad europoslankyně Šojdrové hodnotit? Určitě mi přijdou jako přehnané reakce těch, kteří v těchto dětech vidí potenciální teroristy nebo varují před tím, že když přijmeme několik desítek islámských dětí, tak nám bude hrozit nebezpečí z šíření radikálního islámu, neboť se k nám za nimi v budoucnu nastěhují stovky jejich blízkých. Tohoto bych se v souvislosti s iniciativou paní Šojdrové opravdu nebál. Druhou otázkou však je, nakolik je racionální snaha o adoptování dětí, narozených na Blízkém východě, do Evropy, zvlášť když se nejspíš ani s jistotou neví, jak je to s jejich příbuzenskými poměry a zda někdo z jejich příbuzenstva nebude mít v blízké budoucnosti zájem se jich ujmout. Proto mi přece jen přijde rozumnější nápad českého premiéra zajistit materiální pomoc těmto dětem přímo v Sýrii, případně v některé bezpečné zemi na Blízkém východě (například v Jordánsku).
A v neposlední řadě mi přijde trochu zvláštní, že Michaela Šojdrová, o které nebylo od jejího zvolení europoslankyní v roce 2014 v souvislosti s její činností v Bruselu či Štrasburku téměř slyšet, je s blížícím se termínem voleb do Evropského parlamentu (čekají nás letos v květnu) najednou tolik aktivní…
