Proč výběr některých poradců ministra školství působí rozpaky

Jména docentky Jany Strakové a především pana Bohumila Kartouse jakožto poradců ministra školství mezi pedagogickou veřejností moc velké nadšení nevzbuzují.

Jak bylo minulý týden publikováno v některých médiích (viz například odkaz zde), ministr školství Mikuláš Bek bude mít od září čtyřčlenný poradní tým. Je chvályhodné, že v porovnání s jeho předchůdci jde o výrazně nižší počet – Petr Gazdík, který na funkci ministra rezignoval v létě loňského roku kvůli kauze Dozimetr, měl poradců deset, a Vladimír Balaš, který v čele resortu školství skončil letos v květnu na vlastní žádost, dokonce šestnáct.

Co však u mě budí určité rozpaky, je složení Bekova poradního týmu. Proti dvěma ze čtyř poradců (dosud byl poradní tým pětičlenný, k dnešnímu dni však z něho odchází paní Dana Brandenburg), konkrétně proti Karlu Gargulákovi ze společnosti PAQ Research ani Danielu Münichovi z institutu CERGE-EI, který často publikuje v médiích, výhrady nemám. Což však nelze říci o zbylých dvou členech ministrova poradního týmu, Janě Strakové a Bohumilu Kartousovi.

Docentka Jana Straková působí na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a výzkumem školství se zabývá již spoustu let. Z tohoto pohledu je nepochybně kompetentní k tomu, aby ministrovi Bekovi v otázkách koncepce vzdělávání radila. Když jsem si však nedávno přečetl její rozhovor, publikovaný na iDnes Premium, tak jsem z něho byl dosti rozpačitý. A nebyl jsem sám, například i zdejší kolega bloger Jan Bartoň v článku zde kroutil hlavou nad jejím nápadem omezovat či rušit víceletá gymnázia i výběrové třídy na základních školách.

Kromě tohoto třaskavého tématu u mě navíc vzbuzuje rozpaky i její názor na potřebu rozšiřovat nabídku všeobecného vzdělávání na středních školách na úkor odborného. V době, kdy se v naší zemi již řadu let potýkáme s nedostatkem technicky vzdělaných odborníků, ale také řemeslníků všeho druhu, mi tohle jako šťastný nápad opravdu nepřijde. Nehledě na to, že už dnes existuje u nás spousta čtyřletých gymnázií, která ke studiu přijímají i žáky se spoustou trojek na základní škole, což ještě v poměrně nedávné době bylo takřka nemyslitelné.

Kdo z poradního týmu ministra Beka na mě působí rozpačitě úplně nejvíc, je pak Bohumil Kartous. Jde o mediálně známou osobu, neboť pan Kartous působil například řadu let ve společnosti Scio, později byl tiskovým mluvčím a konzultantem obecně prospěšné společnosti na podporu vzdělávání Eduin, v nedávné době pak zastával funkci ředitele Pražského inovačního institutu, ze které však po zjištění o netransparentním hospodaření vloni odešel. Bohumil Kartous patří k dlouholetým kritikům státních maturit a obecně přílišného zasahování státu do vzdělávacího procesu. Na tuhle problematiku jsou samozřejmě názory různé, jak mezi vzdělávacími odborníky, tak i mezi samotnými učiteli.  

Co mi ovšem na panu Kartousovi nejvíc vadí, je to, že kromě mediálně vzdělávacího odborníka je de facto také politickým aktivistou, který v minulosti vystupoval na některých demonstracích spolku Milion chvilek pro demokracii a také je členem skupiny Čeští elfové. A když letos v únoru premiér Petr Fiala po kritice z mnoha stran odvolal vládního zmocněnce pro média a boj s dezinformacemi Michala Klímu, který již měl připravený takzvaný Akční plán pro čelení dezinformacím, tak to Bohumil Kartous označil za chybu (viz odkaz zde). U člověka, který na jednu stranu prosazuje co nejmenší zasahování státu do procesu vzdělávání, mi přijde trochu divné, když na druhé straně touží po tom, aby nějaký státní úřad či úředník například určoval, která média či webové stránky šíří „správné názory“ a která dezinformace.

Samozřejmě, že bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek je ve funkci ministra školství teprve necelé čtyři měsíce, a nejenom to, jak šťastnou ruku měl při výběru svých poradců, případně jak moc se bude jejich názory řídit, ukáže až čas. Nicméně jména Jany Strakové a především Bohumila Kartouse mezi pedagogickou veřejností moc velké nadšení nevzbuzují.