Byť nad tím mnozí lidé, kteří fotbal moc nemusí, kroutí hlavou, úmrtí slavného argentinského fotbalisty Diega Maradony se včera stalo ve většině zemí světa hlavní zprávou dne.
Zemřel Diego Maradona. Tato smutná informace zazněla při včerejších hlavních zprávách v šest hodin večer na Radiožurnále jako úplně první. Zpráva o úmrtí slavného argentinského fotbalisty tak dostala u moderátorů hlavní zpravodajské relace přednost i před informacemi ohledně vývoje počtu nakažených Covidem-19 v ČR či ve světě, o tom, že sněmovní rozpočtový výbor včera nedoporučil schválení návrhu státního rozpočtu pro příští rok či o tom, co je nového ohledně výsledku prezidentských voleb v USA. A z mého pohledu to bylo od moderátorů veřejnoprávního rozhlasu zcela na místě.
Ostatně v zemi, kde se v chudinské čtvrti v Buenos Aires tento vynikající fotbalista kdysi narodil, byl záhy po oznámení této informace vyhlášen třídenní státní smutek. A jak je psáno například zde, v argentinském hlavním městě vyrazily již během včerejší noci a následně i během dneška do ulic davy lidí, aby uctily památku slavného fotbalisty, který jejich zemi v roce 1986 dovedl k jejímu dosud poslednímu titulu mistra světa. Že v zemi kvůli nepříznivé epidemiologické situaci platí v současné době přísná koronovirová opatření, většina lidí při této příležitosti příliš neřešila… A věřte, že podobně spontánní reakce neproběhly jenom v Argentině: například i v italské Neapoli, kde Maradona hrával za tamní klub sedm let a někdejšímu outsiderovi dvakrát pomohl k zisku titulu italského mistra, proudily v ulicích během včerejšího večera desetitisíce jeho fanoušků.
Že někteří nechápavě kroutí hlavou nad tím, že se tolik pocty dostalo někomu, kdo nebyl uznávaným politikem, úspěšným podnikatelem či vědcem, ale „jenom“ slavným fotbalistou? Navíc šlo o hráče, který ve čtvrtfinálovém zápase mistrovství světa v roce 1986 proti Anglii trestuhodně porušil pravidla fair play, když vstřelil jeden ze dvou svých gólů rukou. Nemluvě o tom, co vše se odehrálo po koci Maradonovy fotbalové kariéry, případně již v jejím samotné závěru: zapletení se s italskou mafií, přátelství s pro většinu světa nenáviděnými diktátory Fidelem Castrem či Hugo Chávezem, opakované užívání kokainu, častá protialkoholická léčení… Ostatně, na to, že opustil náš svět v pouhých šedesáti letech, měla s velkou pravděpodobností hlavní vliv jeho špatná životospráva.
Ovšem i přes to všechno je logické, že se jeho včerejší smrt stala pro většinu médií nejenom v Argentině či v Itálii hlavní zprávou dne. „Božský Diego“, jak byl fanoušky a novináři často označován, byl totiž na hřišti zcela výjimečný, ve své době neměl na fotbalových trávnících srovnatelného konkurenta, a z hlediska celé fotbalové historie bývá odborníky obvykle označován spolu s Brazilcem Pelém a Maradonovým krajanem Lionelem Messim za jednoho ze tří nejlepších fotbalistů všech dob. A zejména jeho výkony na již zmiňovaném mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku budou navždy patřit k nezapomenutelným zážitkům fotbalových příznivců. Zejména co se týče jeho druhého gólu po úžasném sólu ve čtvrtfinále proti Anglii či obou Maradonových gólů v semifinálovém duelu s Belgií.
A jestliže přesto někdo argumentuje tím, že sebelepšímu fotbalistovi by se nemělo dostat vyšších poct než například známému politikovi, tak mu odpovím následovně: troufnu si říct, že v České republice zná Maradonu z mé generace (ve zmiňovaném roce 1986 mně bylo osmnáct let) prakticky každý. Kolik lidí by však bez googlování bylo schopno říct, kdo byl v osmdesátých či devadesátých letech minulého století argentinským prezidentem?
