Píše se dnes v souvislosti se vzpomínkami na druhou světovou válku rovnoměrně jak o prohřešcích sovětských vojáků, tak i o zvěrstvech, kterých se dopouštěli němečtí nacisté? Já takový dojem vždy nemám…
Připomenutí 75. výročí osvobození Československa od nacismu a s ním spojeného konce druhé světové války v Evropě máme za sebou. Bylo poznamenáno jednak tím, že z důvodu karanténních opatření se nikde nekonaly vzpomínkové akce za účasti širší veřejnosti, obvykle politici s nezbytně nutným doprovodem pouze položili věnce či kytice k některým pietním místům. A také tím, že vzpomínky na to, co se v květnu 1945 odehrálo, byly v médiích přehlušeny rozebíráním toho, že třem pražským komunálním politikům údajně hrozí nebezpečí likvidace ze strany ruského agenta.
K tomuto tématu se již vracet nechci, neboť jsem ho již rozebíral ve dvou mých dřívějších blozích. Také již nechci rozebírat zásluhy na osvobození v roce 1945 a naopak jiné kontroverzní činy maršála Koněva ani vojáků Vlasovovy armády. Čemu se naopak v dnešním článku chci věnovat, je to, že dle mého dojmu i letos pokračoval v souvislosti s připomenutím si konce druhé světové války jakýsi trend posledních let, spočívající v tom, že v souvislosti s Rudou armádou se u nás stále více mluví o některých negativních věcech, ke kterým při osvobozování naší země docházelo, kdežto o zvěrstvech, ke kterým se ke konci války uchylovali němečtí nacisté, se mluví a píše čím dál méně.
Tím samozřejmě nechci říct, že by se nemělo mluvit a psát například o tom, že docházelo ke znásilňování českých žen a dívek sovětskými vojáky, že vojáci Rudé armády někde rabovali nebo že v důsledku sovětského bombardování na konci války v některých městech kromě ustupujících německých vojáků zbytečně zemřeli i civilní obyvatelé. Co mi ale vadí, je to, že se u nás v posledních letech mnohem méně a de facto spíše sporadicky mluví například o tragických událostech, ke kterým došlo na konci války v moravských obcích Ploština, Prlov či Salaš.
Začnu Ploštinou, u které předpokládám, že je většině čtenářů (hlavně z té starší generace) známa asi nejvíc. V dubnu 1945 tuto obec na Valašsku nacisté ve spolupráci se slovenskou protipartyzánskou jednotkou vypálili a navíc popravili 24 místních osob kvůli tomu, že obyvatelé této obce na konci války pomáhali partyzánům. Mnohem méně je již však mezi veřejností například známo, že téměř stejný osud stihl i jiné dvě obce na Valašsku, a to Prlov, kde jednotky SS popravily 21 osob, a Vařákovy Paseky, které lehly popelem až začátkem května 1945, kdy už se všude v okolí oslavoval mír (viz odkaz na starší článek na IDNES).
V obci Salaš na Uherskohradišťsku pak došlo na konci dubna 1945 k tomu, že Němci ve spolupráci s Vlasovci udělali lest na místní obyvatele, když nechali šířit zprávu, aby se ti, kteří chtějí pomoci partyzánům, dostavili do místní hájovny. Devatenáct mužů této výzvy uposlechlo a do hájovny se dostavilo, tam je však němečtí vojáci, oblečení do ruských uniforem, nemilosrdně postříleli. Dvacátou obětí pak byla žena, která přijela na kole salašské muže varovat, a byla dokonce nacisty rozřezána zaživa (viz odkaz zde).
Krutosti, jakých byli němečtí vojáci schopni, ostatně ukázal i film Anthropoid, líčící hrdinství českých parašutistů, kteří provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Televizní diváci ho mohli zhlédnout 9. května na TV Nova, zatímco Česká televize v tyto dny tradičně zařadila do svého repertoáru filmy Želary a Musíme si pomáhat (proti těmto filmům nic nemám, ovšem přece jen mi přijde, že veřejnoprávní televize je v květnové dny dává již spoustu let, přičemž máme i řadu jiných dobrých filmů, pojednávajících o druhé světové válce).
Historie zkrátka není černobílá, je určitě dobře, že se dnes může v souvislosti s druhou světovou válkou mluvit i o věcech, které byly před 30 a více lety lidem záměrně utajovány. Zároveň je však také důležité, aby někteří historici neotáčeli výklad dějin o 180 stupňů a aby nebylo postupně zapomínáno, k čemu například během druhé světové války došlo v obcích Lidice, Ležáky, Ploština či Salaš.
