V roce 2019 získala Martina Sáblíková tři tituly mistryně světa, vyhrála Světový pohár a navíc překonala dva letité světové rekordy. Přesto to v anketě Sportovec roku 2019 nestačilo na lepší než čtvrté místo.
Anketě Sportovec roku 2019, jejíž slavnostní vyhlášení proběhlo těsně před vánoci, jsem věnoval již svůj minulý blog, kdy jsem se kriticky (dle některých diskutérů až příliš…) zamyslel nad tím, jak se se slavnostním večerem vypořádala Česká televize. Dnes se pro změnu pokusím rozebrat výsledky ankety, které určili hlasující novináři, a doplnit je svým vlastním pohledem.
Zatímco v kategorii sportovních kolektivů jsem se v pořadí na prvních třech místech (zvítězila mužská basketbalová reprezentace před fotbalisty pražské Slavie a fotbalovou reprezentací ČR) s hlasujícími novináři shodl, o výsledcích v kategorii jednotlivců to již říci nelze. Tím v žádném případě nechci říkat, že sportu rozumím víc než hlasující členové Klubu sportovních novinářů, a také samozřejmě chápu, že porovnávat výkony v různých sportovních odvětvích je velmi obtížné, ne-li téměř nemožné. Ale asi nejenom já jsem byl překvapen tím, že rychlobruslařka Martina Sáblíková, kterou i bookmakeři většiny sázkových kanceláři tipovali za největší favoritku na vítězství, skončila v anketě až čtvrtá, když se před ní umístili judista Lukáš Krpálek, basketbalista Tomáš Satoranský i hokejista David Pastrňák (kompletní výsledky ankety je možné nalézt zde).
Přitom Martina Sáblíková v roce 2019 jen těžko mohla dokázat víc. Nejprve poté, co ji kvůli jejím vleklým zdravotním problémům v předchozí sezóně již mnozí odepisovali, získala v německém Inzellu dva tituly mistryně světa na individuálních tratích (3 000 metrů a 5 000 metrů). Pak se v kanadském Calgary stala mistryní světa i v rychlobruslařském víceboji, čímž dovršila počet zlatých medailí ze světových šampionátů na dvacet (!), což se v historii ještě žádné rychlobruslařce na světě nepodařilo. Při šampionátu v Calgary navíc překonala během 25 hodin dva letité světové rekordy na tří i pětikilometrové trati. A na konci sezóny se stala i celkovou vítězkou rychlobruslařského Světového poháru na dlouhých tratích.
Někteří možná budou argumentovat tím, že úspěchy Sáblíkové jsou sice nesporné, ovšem je třeba také vzít v potaz to, že rychlobruslení je sport, který provozuje na vrcholové úrovni jen několik zemí na světě, a co do popularity se nemůže měřit třeba s basketbalem, hokejem či tenisem. K tomu bych ovšem dodal následující: rychlobruslení samozřejmě není tak populární sport jako ty výše zmíněné (pak je ale otázkou, proč se například tenistka Karolína Plíšková, která uplynulý rok ukončila coby světová dvojka na žebříčku WTA, umístila v anketě až jako desátá). Ovšem na druhou stranu je nesmyslné, když je rychlobruslení některými „odborníky“ srovnáváno například s kolovou, kterou v éře bratří Pospíšilů skutečně hrály na vrcholné úrovni jen 3 či 4 země na světě. Zatímco například na loňských zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu se o rychlobruslařské medaile podělilo 10 zemí a v letošním Světovém poháru startovali závodníci z celkem 35 států. Nehledě na to, že je samo o sobě úctyhodné, když trojnásobná olympijská vítězka a dvacetinásobná mistryně světa vyrostla v zemi, která nemá žádnou rychlobruslařskou dráhu (pokud tedy nepočítáme zamrzlé Lipno či některý z rybníků na Vysočině).
Tím samozřejmě nechci snižovat výsledky, kterých v loňském roce dosáhli Pastňák, Satoranský či Krpálek. Například David Pastrňák aktuálně vládne tabulce střelců NHL, což je v konkurenci kanadských, amerických, švédských i jiných hokejistů samozřejmě obdivuhodné. Ovšem na druhou stranu, sezóna v NHL zatím není ani v půlce, a jak říká jedno přísloví, zajíci se mají počítat až po honu. Navíc třeba takový Jaromír Jágr se během své kariéry stal celkem pětkrát vítězem kanadského bodování NHL (což je v zámoří ještě více ceněné než získat trofej nejlepšího střelce), a přesto se ne vždy v příslušných letech do nejlepší trojky v anketě Sportovec roku dostal.
Tomáš Satoranský byl hlavním tahounem reprezentačního týmu, který šestým místem na mistrovství světa v basketbale vyrovnal české historické maximum, a basketbalisté tak po zásluze vyhráli soutěž kolektivů. Ovšem s ohledem na to, že v porovnání s nejlepšími hráči NBA Tomáši Satoranskému přece jen ještě něco chybí, mi jeho druhé místo v kategorii jednotlivců přijde malinko přeceněné.
Naproti tomu Lukáš Krpálek ve své disciplíně letos nejlepší na světě byl, neboť se v Japonsku, kde je judo takřka národním sportem, stal mistrem světa v nejtěžší váhové kategorii. A jelikož jako první judista v historii získal titul mistra světa jak v absolutní kategorii, tak i před 5 lety v polotěžké váze, jeho letošní úspěch je pro mě srovnatelný s tím, čeho dosáhla Martina Sáblíková. Byť s ohledem na to, že Martina měla skvělou celou sezónu a Lukáši Krpálkovi se například nevydařily červnové Evropské hry v Minsku, bych se i v tomhle případě spíše přiklonil na její stranu.
Možná, že úspěchy Martiny Sáblíkové již mnohým novinářům zevšedněly, a tak od ní zlaté medaile z mistrovství světa již berou jako samozřejmost. Možná, že její stále skromné vystupování některým zástupcům sedmé velmoci neimponuje tak, jako někteří úspěšní sportovci s „americkým“ sebevědomím. Ale lepší než čtvrté místo si v anketě Sportovec roku dle mého názoru letos určitě zasloužila. Nicméně to, co dokázala, Martině samozřejmě nikdo nevezme. I kdyby se v anketě třeba vůbec nedostala do první desítky...
