Švédský soud se tento týden zastal muslimky, která při pracovním pohovoru odmítla přítomnému muži podat ruku, a přiznal jí odškodné ve výši 40 tisíc švédských korun.
Asi nejenom mne zaujal příběh švédské muslimky, o kterém jsem se včera dočetl zde na iDNES. Farah Alhajehová se ucházela o místo překladatelky (šlo o tlumočení přes telefon) u jedné firmy ve švédském Upsalle. Když však při pracovním pohovoru odmítla podat ruku muži, který byl členem výběrové komise, zaměstnavatel schůzku s ní okamžitě ukončil. Švédský ombudsman pro diskriminaci se ovšem rozhodl dát případ k soudu a tam Alhajehová vysoudila na firmě odškodné ve výši 40 tisíc švédských korun (v přepočtu zhruba 100 tisíc českých korun).
Názory na to, zda švédský soud rozhodl správně či nikoliv, budou nejspíš různé (ostatně, jak je psáno zde, bylo i hlasování soudního tribunálu těsné – poměr hlasů byl 3:2 ve prospěch žalující strany). Zastánci muslimky budou jistě argumentovat tím, že by měla být chráněna náboženská svoboda , a muslimové, jak známo, mají s podáním ruky osobě opačného pohlaví problém. Navíc se ucházela o pozici tlumočnice přes telefon, tedy o pracovní místo, kde by neochota k podávání rukou neměla příliš vadit.
To je asi pravda, ovšem na druhou stranu pro firmu, která zaměstnání nabízí, mohou být důležité i takové věci, zda uchazeč o pracovní pozici dobře zapadne do pracovního kolektivu, zda bude ochoten přizpůsobit se firemní kultuře, a podobně. A to u někoho, kdo odmítá podávat ruku osobám opačného pohlaví, opravdu příliš pravděpodobné není.
Můj názor na celou kauzu je proto následující: respektují, pokud je pro zřejmě ortodoxní muslimku nepřijatelný jakýkoliv fyzický kontakt s cizí osobou opačného pohlaví, včetně podání ruky. Ale zároveň by mělo být respektováno právo zaměstnavatele rozhodnout si o tom, zda tato zásada bude či nebude pro možné zaměstnání takové osoby překážkou. Švédský zaměstnavatel rozhodl, že by to pro něho problém byl. Což měla Farah Ajhajehová respektovat a pokud je pro ni její víra důležitější, měla zkusit ucházet se o takové pracovní místo, kde by její ortodoxní zásady potenciálnímu zaměstnavateli nevadily. Že švédský soud dal v tomhle případě muslimské dívce za pravdu a přiznal ji odškodné, považuji proto za špatné rozhodnutí.
Ve Švédsku ostatně nejde o první případ, kdy odmítání podat ruku svým kolegům zkomplikovalo pracovně-právní vztahy. Například před 2 lety dostal ve švédském Helsingborgu výpověď ze zaměstnání muslim, který odmítal podat při pozdravu ruku svým kolegyním. A shodou okolností rovněž v Helsingborgu muslimská učitelka odmítala podávat ruku svým kolegům – mužům. Když ji za to vedení školy káralo, raději sama dala výpověď a ze školy odešla.
Možná si někdo řekne, že odmítání podat ruku zase takovou katastrofou není, a na rozdíl od toho, když islámští přistěhovalci někde v Evropě pokládají bomby nebo zapalují auta, je tohle vcelku malichernost. To je samozřejmě pravda, ovšem na druhou stranu se domnívám, že pokud se někdo přistěhuje do cizí země, měl by počítat s tím, že se bude muset přizpůsobit některým zdejším zvyklostem. Pokud je tedy pro někoho nepředstavitelný problém i podání ruky osobě opačného pohlaví, bylo by asi rozumnější, kdyby si za svůj domov vybral jiné místo než Evropu.
