Soudní spor ohledně toho, co (ne)napsal novinář Ferdinand Peroutka, ukázal kromě prezidentovy ješitnosti v plné nahotě i to, jak funguje současné české soudnictví.
Již přes pět let trvající soudní spor mezi vnučkou Ferdinanda Peroutky Terezií Kaslovou a prezidentem Milošem Zemanem (respektive českým státem) stále nekončí. Jak asi všichni vědí, spor se vede kvůli výroku českého prezidenta, proneseného v roce 2015 na pražském fóru k holokaustu, kde nepravdivě prohlásil, že spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka byl autorem článku „Hitler je gentleman“.
Když si stručně připomeneme průběh této kauzy: Obvodní soud pro Prahu 1 i následně Městský soud v Praze daly v roce 2016 za pravdu paní Kaslové a nařídily Kanceláři prezidenta republiky, aby se Peroutkově vnučce omluvila. Kancelář to odmítla s poukazem na skutečnost, že o věci bude ještě rozhodovat Nejvyšší soud, ke kterému podala Terezie Kaslová dovolání (kvůli sporu o některé další prezidentovy výroky). Nejvyšší soud však v květnu 2018 rozsudky obou soudů nižší instance zrušil, neboť dle jeho závěru neměla být žalována Kancelář prezidenta republiky, nýbrž české ministerstvo financí.
Následovalo tak další kolo soudních tahanic, kdy nejprve Obvodní soud pro Prahu 1 novou žalobu Kaslové na podzim 2019 zamítl, neboť dle jeho názoru veřejný projev prezidenta neupravují žádné hmotněprávní ani procesní předpisy. V červenci letošního roku však Městský soud v Praze rozhodl, že se český stát musí Peroutkově vnučce za jeden ze čtyř žalovaných výroků prezidenta Zemana omluvit. Od 11. srpna začala ministerstvu financí běžet týdenní lhůta, ve které se mělo omluvit formou dopisu, zveřejněného na webových stránkách ministerstva. To se však nestalo, neboť resort, řízený ministryní Alenou Schillerovou, se rozhodl podat dovolání k Nejvyššímu soudu a zároveň ho požádat o odklad vykonavatelnosti rozsudku městského soudu. Paní Kaslová a její advokát se však rozhodli dále nečekat a vymáhat omluvu po ministerstvu financí exekučně (viz odkaz zde)...
O čem všem tato stále nekončící kauza svědčí?
Začal bych tím, kdo ji primárně zapříčinil, což byl prezident Miloš Zeman. Byť jsem mu dal svůj hlas v prezidentských volbách v roce 2013 i 2018 (hlavně proto, že v obou případech mi přišel jeho protikandidát v druhém kole jako horší alternativa), souhlasím s tím, že se Miloš Zeman měl za svůj omyl Peroutkově vnučce již dávno omluvit. Může být stokrát přesvědčen o tom, že článek „Hitler je gentleman“ někdy někde opravdu viděl, ovšem faktem je, že se ho za pět let nikomu nalézt nepovedlo. Splést se občas může každý, velikost nejenom politika však spočívá v tom, že dovede svou chybu přiznat. A kdyby prezident pro tentokrát potlačil určitou svou ješitnost či tvrdohlavost a omluvil se, nic z toho, co jsem pracně popsal v druhém a třetím odstavci, by se již neudálo.
Přesto si myslím, že bychom nad tím, co se následně v této kauze odehrálo, neměli mávnout rukou. Ona totiž vypovídá nejenom o některých negativních vlastnostech našeho současného prezidenta, ale i o stavu našeho soudnictví.
V první řadě působí takřka tragikomicky, jak dlouho se spor o jednu pronesenou větu (byť ji pronesla hlava státu) vleče. Pak už se člověk ani nediví, že mnohem závažnější případy, jako například kauzu ČSSD versus Altner, kauzu H-System a některé další případy řeší české soudy až dvacet let. Že soud vyšší instance rozhodne jinak než soud instance nižší, se samozřejmě občas stát může – kvůli tomu ostatně existuje možnost odvolání pro stranu, která není s vyneseným rozsudkem spokojena. Ovšem přece jen: nebylo ve výše zmíněných kauzách těch diametrálně rozdílných soudních rozhodnutí až příliš?
V kauze Peroutka mi navíc přišly zcela nelogické dvě věci. V první řadě to, že za výrok prezidenta má být zodpovědné ministerstvo financí, a nikoliv Kancelář prezidenta republiky či samotný prezident. To mi přijde stejně „logické“, jako by například za nepravdivý a poškozující výrok reportéra veřejnoprávního média nebylo zodpovědné samotné médium, ale ministerstvo financí nebo například ministerstvo kultury. Nebo by například v případě chyby lékaře ve státní nemocnici neměl poškozený pacient žalovat samotnou nemocnici, ale ministerstvo financí.
Zrovna tak mi přijde nelogické, když je po někom vyžadováno, aby v co nejkratší době naplnil rozhodnutí soudu, a přitom má právo podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Bylo by přece nesmyslné, kdyby se ministerstvo financí paní Kaslové omluvilo, a pak třeba rok poté by Nejvyšší soud rozhodl, že verdikt městského soudu byl nesprávný a nikdo se nikomu omlouvat nemá. A pak by na základě takového závěru ministerstvo svou omluvu dodatečně odvolávalo…
