Slovní útoky tureckého prezidenta Erdogana vůči mnohým západoevropským zemím stále nabírají na obrátkách.
Když před zhruba 10 dny Nizozemsko vyhostilo tureckou ministryni, která zde chtěla ovlivňovat své krajany před blížícím se referendem o ústavních změnách, pohrozil mu turecký prezident tvrdou odvetou a porovnal nizozemský postoj k počínání fašistů. Porovnání s fašisty neuniklo ani Německo – díky tomu, že německé úřady sice žádného tureckého ministra nevyhostily, ale zrušily několik mítinků, kde měli turečtí politici agitovat na své krajany. Včera Erdogan obvinil z nacistických praktik německou kancléřku Angelu Merkelovou, dnes pro změnu označil za „fašistickou a krutou“ celou Evropu. Vyhrožování, že Turecko přestane z Evropy přijímat vyhoštěné uprchlíky, je pak v posledním době takřka na denním pořádku.
Trpělivost s Erdoganovým chováním již došla i některým politikům v Německu, které dosud bylo k tureckému diktátorovi asi nejvíce vstřícné či tolerantní. Místopředseda vládní CDU Volker Bouffier dnes prohlásil, že „Pan Erdogan a jeho vláda nejsou v Německu vítáni, a tak se tomu nyní musí rozumět.“ (viz odkaz zde).
Škoda, že pan Bouffier i další němečtí politici procitli tak pozdě, chce se mi ironicky dodat. Bylo to totiž především Německo, kdo před rokem zhruba v tuto dobu prosadil dohodu Evropské unie s Tureckem ohledně společného řešení migrační krize. Smysl dohody spočíval v tom, že Turecko bude zpět přijímat běžence, kteří nelegálně dopluli do Řecka, a státy EU si místo nich ze „země půlměsíce“ vezmou a přerozdělí uprchlíky ze Sýrie. Ovšem cena, kterou Erdogan jichž tehdy požadoval za uzavření dohody, byla pro Evropu hodně vysoká. Jednak si od EU vynutil finanční kompenzaci ve výši 3 miliard eur, a následně vyžadoval i rychlejší zjednodušení vízové povinnosti pro Turky a uspíšení jednání o vstupu Turecka do EU.
Tehdejší hlasy kritiků, které poukazovaly na to, že Turecko je země se zcela odlišnou kulturou než evropské země a navíc zdejší politický režim má k demokracii velmi daleko, byly Angelou Merkelovou i většinou ostatních západoevropských politiků brány na lehkou váhu. Až poté, co v létě loňského roku Erdogan po potlačení vojenského puče zavedl takřka absolutní diktaturu, začaly se zavírat školy, propouštět velké množství neloajálních státních zaměstnanců a přes 30 tisíc lidí bylo posláno do vězení, se některým západoevropským špičkám částečně rozsvítilo. Jednání o přičlenění Turecka k Evropské unii však ani poté zrušena nebyla.
Merkelová a spol. tak v současné době nejspíš každý den trnou, co turecký diktátor zase vyvede a především mají obavy z toho, co podniknou, pokud Erdogan dohodu o řešení uprchlické krize skutečně vypoví. Bohužel, jak se říká: kdo seje vítr, sklízí bouři…
