Konec kariéry Gabriely Koukalové, spojený s vydáním její knižní biografie, je tématem, které je už víc než týden rozebíráno v médiích i na zdejších blozích. A zájem o něj stále neochabuje…
Ke skvělým sportovním úspěchům Gabriely Koukalové a poněkud rozpačitému konci její kariéry jsem se již vyjádřil v blogu, publikovaném minulý týden. Nepředpokládal jsem, že se k tomuto tématu budu ještě vracet. Nicméně zájem o téma stále neupadá, vyjadřuje se k němu i řada jiných kolegů, včetně těch, kteří jinak o sportu nepíší prakticky vůbec. A v souvislosti s tím přibývá pod zdejšími blogy i „výživných“ diskusí, ve kterých se příznivci a kritici naší nejlepší biatlonistky všech dob nikterak nešetří.
Kniha Gabriely Koukalové rozdělila český národ na dvě skupiny, z nichž jedna Gabrielu za to, že se rozhodla promluvit nejenom o některých svých intimních zážitcích, ale i o svých dlouho utajovaných zdravotních potížích a o údajně nepřátelské atmosféře, která v reprezentačních biatlonových týmech panovala, oceňuje, a druhá ji naopak kritizuje. Na tom není nic divného či překvapivého. Ale co mě překvapuje, je to, jak se kvůli odlišným názorům na knihu naší úspěšné sportovkyně mnozí vzájemně napadají a urážejí. Jeden zdejší kolega bloger (David Vlk v článku zde) dnes v souvislosti s touto záležitostí například napsal, že český národ si libuje v kopání do bývalých idolů, a že je za vším stará známá česká závist a škodolibost. A v obdobném duchu se vyjadřují i mnozí zdejší diskutéři. Je tomu ale opravdu tak?
Samozřejmě, že závistiví lidé existují, a najdou se nejspíš v každém národě, nejenom mezi Čechy. Ale je opravdu správné či racionální, když jakoukoliv kritiku úspěšných sportovců někdo automaticky spojuje se závistí či potřebou kopnout si do úspěšných lidí, kteří toho dosáhli v životě víc než on? Jak ale zastánci tohoto názoru vysvětlí, že takovou Martinu Sáblíkovou, Ester Ledeckou či Josefa Dostála nekritizuje na internetových diskusích téměř nikdo? Nebo proč téměř nikdo (kromě několika trollů) nepsal do diskusí žádná negativa poté, co svou sportovní kariéru v minulosti ukončili například Štěpánka Hilgertová, Jan Železný či Pavel Nedvěd? Tedy vesměs sportovci, jejichž úspěchy jsou se sportovními úspěchy Gabriely Koukalové minimálně srovnatelné?
Jak jsem napsal již ve svém předchozím blogu, Gabrielu Koukalovou budu kvůli jejím sportovním výsledkům, kterými mnohokrát udělala radost všem českým sportovním fanouškům, vždy uznávat. A takových lidí je zcela jistě mnohem víc. Ale to přece neznamená, že by měli všichni povinně mlčet k některým pasážím, které se Gabriela do své knihy rozhodla napsat. To, že se tam rozhodla psát i o některých svých sexuálních zážitcích, mě opravdu nijak nepobuřuje. A že se tam rozhodla napsat o svých dlouho utajovaných potížích s příjmem stravy, naopak kvituji.
Ale mám problém s těmi pasážemi, kde si Gabriela vyřizuje účty s některými svými bývalými trenéry a s bývalými kolegyněmi z ženské reprezentace, především pak s Veronikou Vítkovou. Tu obviňuje z toho, že je závistivá, pomlouvačná a že proti ní často štvala ostatní členky reprezentačního týmu. Je ovšem v tomto směru paradoxní, když Koukalová měla potřebu ve své knize zmiňovat například i to, že když byla Veronika Vítková malé dítě, tak si nechtěla hrát s ostatními a chodila žalovat rodičům…
Včera jsem si mimochodem přečetl v Lidových novinách komentář s příznačným názvem Jiná Koukalová - volání o pomoc, kde redaktor Josef Káninský knihu detailně rozebírá. Jelikož zastánci Koukalové zde v diskusích často argumentují tím, že ti, co knihu kritizují, ji nečetli celou, dovolím si zde na jeho hodnocení dát odkaz. Pozitivní opravdu není…
Samozřejmě, že řada lidí to může vidět jinak než pan Káninský nebo já, a mají na to nepochybně právo. Ale zrovna tak by bezmezní zastánci Gabriely Koukalové měli pochopit, že ti, které naše úspěšná biatlonová reprezentantka svou knihou lidsky zklamala, také mají právo o tom napsat, a není třeba je automaticky označovat jako závistivce, kopače do úspěšných lidí či falešné mravokárce.
