Lední hokej lze v České republice bez nadsázky označit za národní sport. Registrovaných hokejistů je u nás sice kvůli nákladnosti tohoto sportu mnohem méně než fotbalistů, ale vzhledem ke svým úspěchům je tento sport v České republice u řady lidí populárnější než fotbal. Když probíhá mistrovství světa v ledním hokeji, sleduje ho kromě většiny mužů i spousta žen, mluví se o něm v práci, v prostředcích veřejné hromadné dopravy i u kadeřníka.
Nejinak tomu bylo i v Československu před rokem 1989. Tenkrát však byly hokejové zápasy našeho národního týmu ještě mnohem více okořeněné, pokud jeho soupeřem bylo mužstvo SSSR. To byl totiž většinou československých fanoušků nejvíc nenáviděný soupeř. Nikoliv jen proto, že to byl ze sportovního hlediska nejtěžší soupeř, ale hlavně kvůli politickému kontextu. Vždyť Sovětský svaz byl stát, jehož vojska v roce 1968 násilně potlačila pražské jaro a z Československa definitivně odešla až po 22 letech. Nenávist proti SSSR u většiny obyvatel naší země pak ještě umocňovalo to, když bylo v předlistopadových sdělovacích prostředcích vychvalováno vše, co bylo sovětské a naopak za každou cenu kritizováno to, co bylo americké či západoevropské.
Proto bylo pochopitelné, že i českoslovenští hokejisté měli v zápasech proti sovětské „sborné“ mnohem větší motivaci než proti ostatním mužstvům. Vrcholem v tomto směru asi bylo mistrovství světa v roce 1969 ve Švédsku, kdy rok po sovětské okupaci dokázala naše hokejová reprezentace nenáviděné „rusáky“ hned dvakrát porazit! Přestože se tenkrát naši kvůli dvojnásobné porážce s domácími Švédy nakonec mistry světa nestali, po příletu do Prahy byli doma vítáni jako národní hrdinové.
Tyto pro hokejové fanoušky obzvlášť radostné momenty jsem však prožít nemohl, neboť v roce 1969 mi byl pouhý jeden rok. A tak nejradostnější vzpomínky mám v tomto směru na rok 1985, kdy se, tak jako tomu bude za pár dnů i letos, konalo mistrovství světa v České republice. Sovětská sborná byla i tenkrát favoritem, vždyť na mistrovstvích světa předtím prohrála naposledy v roce 1978. I my jsme však tenkrát měli velmi dobré mužstvo a domácí prostředí jistou naději na zlatý úspěch dávalo…
Jenže zápasy v základní skupině nám moc nevyšly, se SSSR jsme prohráli 1:5 a navíc nás porazili i Američané, takže jsme se do finálové čtyřky probojovali až ze čtvrtého místo. Z tohoto důvodu jsme hned první zápas finálové skupiny (kde se začínalo od nuly)hráli se Sověty, kteří prošli základní skupinou jako nůž máslem. A českoslovenští hokejisté, hnáni domácím publikem, to dokázali a „sovětskou mašinu“ udolali 2:1 brankami Růžičky (dnešního reprezentačního trenéra) a Paška. Hlavní podíl na našem vítězství však měl brankář Jiří Králík, jehož jména po závěrečné siréně skandovala celá pražská sportovní hala (tedy kromě zklamaných sovětských fanoušků)
Byl jsem tenkrát ve třeťáku na gymplu a nadšení po vítězství nad nenáviděnou sbornou bylo na druhý den ve škole obrovské. Na začátku každé vyučovací hodiny jsme nadhodili téma našeho zápasu se SSSR a například s profesorem češtiny jsme si tenkrát místo probírání středověké literatury celou hodinu povídali o hokeji. U ostatních vyučujících to již na celou hodinu nebylo, nicméně všichni uznali aspoň to, že jsme se s ohledem na včerejší zápas nemohli na hodinu připravit a tak se dnes nebude zkoušet.
Našli se však tenkrát i takoví mudrcové, kteří říkali, že to byla předem domluvená šaškárna a rusáci nás v rámci „bratrské pomoci“ nechali vyhrát. Že tomu tak s největší pravděpodobností nebylo, ukázal již následující zápas, kdy porážkou zdecimovaná sborná podlehla i Kanadě a zbyl na ni pouze bronz.
Rozhodující zápas o zlato jsme proto nakonec sehráli s Kanadou, která tehdy měla rovněž výborné mužstvo, jehož součástí byly pozdější hvězdy NHL jako Lemieux, Yzerman či Francis. Reálně přitom hrozilo, že tento zápas vůbec neuvidím, neboť jsme měli v době jeho konání vystupovat jako dorostenci na spartakiádě v jedné obci poblíž Uherského Hradiště. Jenže soudruzi asi správně odhadli, že bychom vzhledem ke zmíněnému hokeji nejspíš cvičili před prázdným publikem a skončilo by to pro ně ostudou a tak termín této velkolepé tělovýchovné slavnosti na poslední chvíli přesunuli na jindy. Proto jsem si tak jako většina národa mohl naše vítězství nad Kanadou v poměru 5:3 u televize vychutnat i já.
Hokej dnes sleduji stejně rád jako tenkrát a moc bych si přál, aby se naší reprezentaci i letos podařilo to, co dokázalo tehdejší československé mužstvo před 30 lety. Rozdíl je jen v tom, že dnes již příliš nerozlišuji, jestli hrajeme proti Rusku, Kanadě, USA či komukoliv jinému. Rusko už není tehdejším Sovětským svazem a z emotivního hlediska má dnes pro mě mnohem větší náboj, pokud hrajeme proti Slovensku, se kterým jsme až do roku 1992 tvořili společný stát. Finále Česká republika – Slovensko by proto asi bylo to nejlepší, co by si mohl český i slovenský hokejový fanoušek přát. Byť to asi moc reálné není…
