Každý sportovec by měl unést porážku. Ať už jde o Američana či Rusa...

Příběhy dvou sportovců, kteří patří k nejlepším na světě, ovšem ne vždy dokáží svou případnou porážku unést.

O kvalitách každé sportovní osobnosti by mělo vypovídat nejenom to, jak kvalitní výkony je schopna podávat, ale i to, jak se chová ke svým soupeřům či to, zda je schopna unést porážku v případě, kdy se jí nezadaří podle jejích představ. Na příkladu dvou známých sportovců (jednoho amerického a jednoho ruského), kteří patří ve svém odvětví k nejlepším na světě, chci ukázat, že to druhé kritérium bohužel ne každý špičkový sportovec splňuje.

První případ se týká vynikající americké lyžařky Mikaely Shiffrinové, které má ve svých necelých 26 letech na kontě již šest zlatých medailí z mistrovství světa, dvě zlaté z olympijských her a třikrát se stala absolutní vítězkou Světového poháru v alpském lyžování. V posledních letech jí však ve slalomu a obřím slalomu, na které se Shiffrinová především soustřeďuje, přibyla vážná konkurentka, která s ní svádí zcela vyrovnané souboje. Je jí slovenská lyžařka Petra Vlhová. A vynikající americká slalomářka zřejmě ne vždy dokáže unést, když ji sympatická Slovenka porazí. Loni v lednu, poté co ji Vlhová dvakrát po sobě v závodech Světového poháru porazila, začala tým slovenské lyžařky obviňovat ze „špionáže“, konkrétně z toho, že Shiffrinovou při trénincích tajně natáčí a „kradou tak její duševní vlastnictví“ (viz odkaz zde).

Minulý víkend se konaly závody Světového poháru na Slovensku v Jasné. A zatímco v sobotním klasickém slalomu byla lepší Američanka, v nedělním obřím slalomu se z vítězství radovala Vlhová, přestože po prvním kole vedla Shiffrinová. Což americká lyžařka asi úplně neunesla a po závodě obvinila slovenské pořadatele z toho, že úmyslně ovlivnili závod ve prospěch domácí slalomářky. Narážela tím na skutečnost, že před svou závěrečnou jízdou musela na startu několik minut čekat kvůli tomu, že pořadatelé na trati vyměňovali zlomenou branku. Chápu, že něco takového závodníkovi na klidu nepřidá. Ale obviňovat někoho bez důkazů dvakrát fér není. Zvlášť, když bývalý československý reprezentant ve sjezdovém lyžování Bohumír Zeman, který byl v Jasné jako technický delegát FIS, celou záležitost popsal následovně: "Poškozená branka se opravovala natáhnutím terče na původní nalomenou tyč. Tuto opravu realizoval chorvatský technik. O výměně tyče rozhodl polský technický delegát, který měl úsek na starosti, definitivní slovo pak sdělil vysílačkou italský ředitel FIS Světového poháru žen." (viz odkaz zde)

Druhý případ se týká ruského běžce na lyžích Alexandra Bolšunova. Přestože jsem zde nedávno napsal blog, ve kterém jsem vyzdvihl jeho vynikajícím výkon na nedávném MS v Oberstdorfu při závodě ve skiatlonu, který suverénně vyhrál, v posledním závodě šampionátu, kterým byl běh na 50 km klasickou technikou, mě naopak Bolšunov lidsky zklamal. Přitom to byl pro diváka velmi zajímavý závod, při kterém do cílového prostoru vjížděl na prvním místě ruský běžec, těsně následovaný dvěma Nory. Na jejím začátku zkoušel Bolšunova zprava předjet Nor Klaebo, Bolšunov se ho z mého pohledu ne úplně čistě snažil vytlačit, mezi oběma závodníky došlo k těsnému kontaktu, v jehož důsledku Rus zapíchl hůlku mezi své lyže a zlomil si ji. Tím pádem ho pak snadno přespurtoval nejenom Klaebo, ale i další Nor Iversen.  

Bolšunov tenhle incident neunesl, za cílovou páskou vztekle praštil zlomenou hůlkou o zem, potom i brečel a zprvu odmítal jít si na stupně vítězů pro bronz. Když pak jury na základě vzneseného protestu Klaeba diskvalifikovala (pro mě trochu nepochopitelně) a ruský závodník tím pádem skončil druhý za Iversenem, tak Bolšunov na slavnostní vyhlášení přišel, ovšem stříbrnou medaili si pouze vzal do rukou a ani si ji nepověsil na krk… (viz odkaz zde)

Výše uvedené případy jsou myslím názornou ukázkou toho, že touha po vítězství je ve světě sportu obrovská, a když se některým favorizovaným sportovcům občas nezadaří, tak bohužel ne vždy porážku unesou. A jak vidno, nezáleží přitom na jejich národnosti. Byť si myslím, že u právě u Američanů a Rusů se tohle stává přece jen trochu častěji než u sportovců z některých jiných zemí, neboť právě pro sportovce zmiňovaných dvou národností bývá příznačné vysoké sebevědomí a jakýsi maximalismus. Přece jen, například z úst českých sportovců až tak často neslyšíme, že nic jiného než vítězství neberou (a to ani v případě, kdy jsou před závodem pasováni na favority).