Asi nejenom mě včera zaujal blog ekonomky Markéty Šichtařové s názvem Návod, jak školou vychovat stádo.
Blogy paní Šichtařové čtu poměrně často a většinou se mi i líbí. K tomu včerejšímu, věnovanému problematice českého školství, však mám jakožto učitel, který v něm působí již takřka 25 let, řadu výhrad.
Markéta Šichtařová ve svém blogu (možno nalézt zde) kritizuje současné školství za snahu o jakousi uniformitu a ve své kritice se opírá zejména o 3 hlavní body: inkluzi, jednotné přijímací zkoušky a jednotné maturity. V této kritice se však s paní Šichtařovou shodnu pouze v prvním bodě, tedy v otázce inkluze.
Zavedení inkluzivního vzdělávaní opravdu nevidím jako šťastný krok, byt nás ministerstvo školství stále ujišťuje o opaku. Není to tak, že bych byl proti jakémukoliv začleňovaní handicapovaných žáků. Jak jsem zde na blogu již kdysi psal, během své pedagogické praxe jsem učil například žáka, který byl na vozíčku, žáka se zrakovým postižením či žáka, jehož pohybové schopnosti byly po prodělané obrně velmi omezené. A ve všech těchto případech se zmínění žáci dokázali do kolektivu úspěšně začlenit, jejich spolužáci k nim měli velmi hezký vztah a všichni z nich nakonec úspěšně složili maturitní zkoušku. Ale je přece jen něco jiného, když má do běžné třídy chodit žák s mentálním poškozením či těžkým autismem. Jak píše i paní Šichtařová, takovéto násilné začleňování je pak neštěstím v první řadě pro samotného postiženého žáka a jeho rodiče, ale také pro učitele a ostatní žáky ve třídě.
Ohledně jednotných přijímacích zkoušek a části zkoušek maturitních to však vidím jinak. Začnu maturitami. Paní Šichtařová se ve svém blogu například ptá: „Proč si stát myslí, že budoucí jaderný inženýr musí umět stejně dobře česky jako budoucí televizní moderátor, a budoucí moderátor musí umět stejně dobře počítat jako budoucí astrofyzik?“
Já jsem ale přesvědčen, že si nikdo nic takového nemyslí. Ve státní části maturitní zkoušky sice všichni povinně maturují z českého jazyka a druhý povinný předmět si studenti dosud vybírají mezi matematikou a cizím jazykem, přičemž od roku 2022 mají být povinné všechny tři zmíněné předměty, tedy český jazyk, cizí jazyk i matematika. To však přece neznamená, že kdo chce odmaturovat z češtiny, musí ji umět stejně dobře jakou budoucí televizní moderátor nebo novinář, a kdo chce odmaturovat z matematiky, musí být schopen spočítat toho tolik jako budoucí jaderný fyzik nebo strojní inženýr.
Společná část maturitní zkoušky pouze testuje, jestli absolvent střední školy zvládne v češtině i matematice aspoň určitou minimální úroveň znalostí (kterou by mimochodem před léty bez problémů zvládla většina absolventů škol základních). A i budoucí jaderný fyzik či strojní inženýr by měl při zkoušce z českého jazyka prokázat schopnost srozumitelně se vyjadřovat, a budoucí právník, novinář i historik zase při maturitním testu z matematiky prokázat schopnost logického a analytického myšlení.
K jednotným přijímačkám: ty byly letos znovu zavedeny po mnoha emotivních debatách a jako středoškolský učitel jsem tomu rád. Úroveň žáků, kteří na střední školu přicházejí ze základek, totiž již řadu let rok od roku klesala. Naopak poté, co je Zlínský kraj (v němž působím) s předstihem povinně zavedl pro všechny střední školy, které zřizuje, se nejenom dle mých zkušeností tento stav přece jen začal mírně zlepšovat. Žáky v deváté třídě totiž povinnost konat přijímací zkoušky přece jen přiměje k většímu úsilí. Mimochodem, ve středu jsem přijímací zkoušky z matematiky i češtiny zadával a po zběžném nahlédnutí na jejich zadání jsem na rozdíl od paní Šichtařové rozhodně neměl pocit, že by svým pojetím připomínaly IQ testy.
Paní Šichtařová ve svém blogu dále píše o tom, že současné české školství dokonale zabíjí jakékoliv individuality a talenty. I zde uvedu jeden „antipříklad.“ Shodou okolností včera se ve Zlínském kraji konalo krajské kolo Středoškolské odborné činnosti. Jde o soutěž, při níž středoškolští studenti vytvářejí práce z mnoha oblastí, které pak prezentují před komisí, složenou z pedagogů či odborníků z praxe. Byl jsem zde členem hodnotící komise pro obor informatika. A mohu říci, že převážná většina soutěžních prací v tomto oboru (ať už jejich autory byli studenti z průmyslovek, gymnázií nebo obchodních akademií) byla na vysoké úrovni, byla prakticky využitelná a co do náročnosti by si v některých případech v ničem nezadala s diplomovými pracemi na mnohých vysokých školách. Jde tedy o důkaz, že navzdory mnohým mediálním proklamacím současné školství talentované žáky neničí či nebrzdí (musí se samozřejmě vždy najít zapálení učitelé, ochotní se těmto talentovaným žákům věnovat…)
Určitě tímto článkem netvrdím, že v českém školství funguje vše ideálně. Naopak za posledních 15–20 let se jeho úroveň v řadě oblastí spíše zhoršovala, což dokazují i výsledky mnohých mezinárodních testování. V případě jednotných přijímacích zkoušek a maturit jsem však na rozdíl od paní Šichtařové i různých "mediálních odborníků“ přesvědčen, že bez jejich zavedení by na tom za pár let bylo naše školství ještě hůř než nyní.
