Podvedlo ministerstvo školství žáky a jejich rodiče, když oproti očekávání některých mediálních odborníků nezrušilo známkování ani v druhém pololetí letošního školního roku?
Ministerstvo školství vydalo tento týden vyhlášku, týkající se hodnocení žáků základních a středních škol ve druhém pololetí aktuálního školního roku. Její hlavní myšlenkou je, že při hodnocení žáků by se mělo vycházet především z podkladů, získaných v době, kdy měli žáci povinnost docházet do školy (tedy od konce ledna do 10. března, kdy došlo k uzavření škol z důvodu koronavirové karantény). Podpůrně je pak možno použít i podklady, které učitelé získali při vzdělávání na dálku během období takzvané online výuky, a hodnocení žáka z daného předmětu v prvním pololetí školního roku 2019/2020 (vyhlášku i k ní doplňující metodický pokyn je možno nalézt na stránkách ministerstva zde).
Hned den po zveřejnění vyhlášky se objevil v MF DNES článek s takřka bulvárním titulkem Podvedené děti (lze ho nalézt i zde na iDNES Premium). Ministr školství je v něm kritizován za to, že oproti původním předpokladům i letos obdrží žáci na většině škol vysvědčení s klasickými známkami, a nebude se hodnotit pouze formativně, po čemž volali zejména představitelé některých neziskových organizací, zaměřených na oblast vzdělávání (psal jsem o tom v mém nedávném článku zde). Počin ministerstva v článku kritizuje především Karel Gargulák z neziskové organizace EDUin, jsou tam citovány i ohlasy některých nespokojených rodičů, kteří doporučení MŠMT vidí jako nespravedlivé.
Že hodnocení žáků dle výše zmíněné vyhlášky úplně spravedlivé nebude, s tím jakožto učitel s více než pětadvacetiletou praxí souhlasím. Je asi v pořádku, že těžištěm výsledného hodnocení na konci roku budou podklady, které učitelé získali během začátku druhého pololetí, kdy žáci a studenti docházeli denně do školy. Jenže problém je v tom, že tohle období trvalo jen necelých šest týdnů, a téměř všude do něj navíc zasáhl i týden jarních prázdnin. Mohlo se tak stát, že v některém předmětu žák během něho získal třeba jen jednu známku, pokud byl někdo nemocný v době, kdy se psala písemka, možná i žádnou…
Většinu tohoto pololetí byli žáci vzděláváni na dálku, a tak by bylo na první pohled logičtější, kdyby nejvíc podkladů pro klasifikaci učitelé získali během tohoto období. Jenže otázkou je, nakolik by to bylo spravedlivé, pokud zejména na prvním stupni ZŠ v řadě případů pomáhali žákům s vypracováním zadaných úkolů rodiče či starší sourozenci. Na druhém stupni základních škol či na středních školách tohle už asi až tak časté nebylo, ovšem zde je zase otázka, nakolik se dalo zkontrolovat, zda si žáci mezi sebou neposílali řešení úkolů navzájem, nenašli ho někde na internetu, atd.
A když by se například přistoupilo k tomu, že by žáci a studenti dostali z každého předmětu stejnou známku, jakou měli na pololetí, také by to úplně spravedlivé nebylo (co mohu říci například dle zkušeností z naší školy, na pololetí bývá pětkařů téměř vždy víc než na konci školního roku…).
Hledání optimálního a spravedlivého řešení tohoto problému mi proto připomíná známý příběh o tom, jak se otec se synem vydali spolu s oslem na cestu do města. Jistě ho mnozí slyšeli: až už jel na oslovi otec a syn šel pěšky, syn jel na oslovi a otec šel pěšky, oba dva jeli na oslovi nebo oba dva kráčeli vedle osla pěšky, vždy se našel někdo, kdo je za to zkritizoval. Pointa je tedy v tom, že ať uděláš cokoliv, vždy se některým lidem nezavděčíš.
Někdo možná namítne, že se tedy mělo za stávající situace od jakéhokoliv hodnocení upustit, a žáci by prostě letos na konci června žádné vysvědčení nedostali. Jenže v takovém případě bych se zase obával toho, že po sdělení této informace by nejeden žák ztratil motivaci a další domácí vzdělávání by začal ignorovat. Netvrdím, že by takových byla většina, ale určitě by se takoví spekulanti našli. Jistě by bylo nejlepší, kdyby všichni žáci a jejich rodiče pochopili, že by se měli snažit především proto, že většina ve škole získaných znalostí či dovedností se jim bude dříve nebo později hodit, ale realita ohledně jejich „uvědomělosti“ je prostě trochu jiná. A dokud tomu nebude jinak, má smysl ve škole známkování i nadále požívat, byť ho někteří vzdělávací „odborníci“ považují za přežitek.
