Jsem hrdý na to, že Kájínek Trčálek mně teď věnuje nejvíc blogů úplně ze všech autorů na iDNES, a tak jsem se rozhodl, že i já jemu musím tuto propagaci oplatit napsáním podobně korektního a kvalitního blogu, jaký napsal on o mně.
Šel takhle Karel v neděli na procházku po jedné valašské vesnici a náladu měl velmi mizernou. Těšil se na to, že zítra konečně skončí nouzový stav a bude tak moci vyrazit do své oblíbené čajovny, kde bude v klidu pozorovat, jak všichni venku někam spěchají a on tam bude v klidu sedět sám nad šálkem magoráku, protože nemá kam a proč spěchat.
Jenže se před chvílí na České televizi (a tam by přece nelhali) dozvěděl, že nouzový stav i přes obrovské úsilí demokratické opozice bude pokračovat, neboť hejtmani o to údajně požádali vládu. Karlovi samozřejmě bylo jasné, že je k tomu Babiš donutil unfair způsobem a slíbil jim něco, co už zítra nedodrží, ale to na věci nic neměnilo. Zase se bude trápit sám doma a jediným smyslem jeho dalšího dne bude napsat tři úderné blogy na iDNES. Jen si musí rozmyslet, jestli to v nich natře platonické lásce Šichtařové, Lhotské, Větvičkovi, čím dál drzejšímu Nožičkovi nebo někomu dalšímu. Jen ho mrzelo, že měl limit pouhé tři blogy na den, když by jich byl schopen zplodit mnohonásobně víc. Zvlášť, když teď v době lockdownu neměl do čeho jiného píchnout.
Když směřoval k čekárně u autobusové zastávky na horním konci vesnice, vyběhla z ní blonďatá žena s brýlemi, srdečně Karla objala a začala ho líbat. Karlovi to sice bylo příjemné, přece jen se od Silvestra, kdy si i přes epidemiologický zákaz přál se sousedkou vše nejlepší do nového roku, s nikým nelíbal.
„Paní, nespletla jste si mě s někým?“ otázal se zaskočený Karel.
„Ale kdeže, vy mě sice neznáte, ale já vás ano! Jsem pravidelnou čtenářkou vašich blogů a mám vždy téměř orgasmus z toho, jak to tam vždy nandáte těm Větvičkům, Nožičkům, Bartoňům a dalším zarytým bolševikům. Tak jsem si zjistila, kde bydlíte, a když je dnes toho Valentýna, tak jsem vás přijela odměnit, přestože bydlím až v Kladně,“ vysvětlila mu blonďatá žena, kterou tipoval na něco málo přes šedesát.
Karlovi se na jejím hlase cosi nezdálo, ale především byl udiven tím, že za ním přijela až z tak daleka. „A jak se dostanete probůh domů, vždyť z této naší díry už něco pojede až zítra ráno,“ zeptal se starostlivě.
„No je fakt, že jsem to neodhadla. Já vím, že je to ode mne vlezlé, ale nemohla bych přespat u vás? Nebojte, ne samozřejmě ve vaší posteli, klidně třeba i v kuchyni na podlaze a ráno hned vypadnu. Mé jméno je Marie.“
Karel chvíli váhal, byl si vědom toho, že v dnešní době by člověk měl být opatrný, ale starší paní mu přece jen bylo líto a on byl dobrák od kosti. Tak teda kývl, že jo.
Než šli spát, uvařil šálek pořádného magoráku, nabídl dokonce Marii zbytek paštiky s oschlým chlebem, který měl nachystaný na pondělní snídani. A byl to docela příjemný večer – rozebrali spolu aktuální covidovou i politickou situaci, zanadávali si na Zemana, Babiše i Klause mladšího. Před půlnocí šli spát a Karel usínal s velmi spokojeným pocitem, kolik příznivců v celé republice jeho plodná tvorba na iDNES má.
Když se probudil před šestou ráno, aby šel na toaletu (po tolika večerních magorácích už to nešlo vydržet), otevřel dveře do koupelny a spatřil zde plešatého chlapa, jak si čistí zuby. Krve by se v něm nedořezal…
„Neboj Karle, to jsem já – Marie, tedy vlastně Pavel.“ Karel si následně všiml vedle umyvadla položené blonďaté paruky… „Víš, asi jsem ti to měl říct včera: já jakožto charakterní antibabišovec mám strach z těch, co by mě mohli za mé politické postoje pronásledovat, a tak se od jisté doby vydávám za ženskou…“
Karlovi to bylo vcelku jedno, jen už nebyl tak moc nadšený ze včerejšího valentýnského polibku. Ale po chvilce si řekl: no co, v dnešní genderově vyrovnané době je to přece fuk. Nakonec, tak vášnivého francouzáka jako včera večer ještě nikdy v životě nedostal.
