Téma inkluze ve vzdělávání je stále předmětem veřejných diskusí, po dvou letech od jejího spuštění je veřejně projednávána novela inkluzivní vyhlášky.
Inkluze ve vzdělávání byla v českém školství naplno spuštěna od 1. září 2016. Ještě před svým spuštěním vyvolávala příslušná vyhláška o společném vzdělávání žáků kritiku především ze strany pedagogů speciálních škol, ale i ze strany mnohých učitelů „běžných“ škol, rodičů či politiků. Hlavní problém viděli její kritici v tom, že většina běžných základních či středních škol nebude schopna společnou výuky všech žáků úspěšně a v souladu s potřebami všech dětí zajistit, zvlášť když například i rodiče žáků s mentálním postižením budou tlačeni k tomu, aby své dítě místo do speciální školy umísťovali do škol běžných a údajně tím zabránili jejich diskriminaci či společenskému vyčlenění.
A dva a čtvrt roku od spuštění inkluze se ukazuje, že tyto obavy byly zcela oprávněné. Například v dnešním Právu, jehož čtením jsem si krátil čas při čekání u lékaře, jsem narazil na článek, v němž matka dítěte s Downovým syndromem, chodícího do speciální školy (syn do ní přešel poté, co se neosvědčila škola s waldorfskou výukou), popisuje své zkušenosti. A doslovně říká: „Učitelé i asistenti jsou nám nesmírně nápomocni. Nedovedu si to představit v jiné škole. Rodiče jiných zdravotně postižených dětí, které chodily do běžných škol, si stěžovali, že dítě muselo místo výuky českého jazyka do kabinetu, protože to učitel nezvládal. Jinde se dětem spolužáci smáli nebo je dokonce šikanovali.“
Zcela výstižně tento problém popsal i představitel Asociace speciálních pedagogů PaedDr. Jiří Pilař v otevřeném dopise ministru školství Robertu Plagovi (viz odkaz zde). Mimo jiné v něm píše: „Zkušenosti nejen z našich zemí, ale i z mnohých evropských zemí říkají, že společně vzdělávat lze žáky s tělesným postižením a s určitými formami smyslového postižení. Široká shoda ale panuje v tom, že žáky s mentálním postižením lze v podmínkách běžných základních škol vzdělávat jen velmi obtížně.“ A následně dodává: „Převažuje zkušenost, že když jsou žáci s mentální retardací inkludováni do běžných tříd základních škol, „život na chvostu úspěchu“ je naprosto demotivuje a vede k jejich odporu vůči škole.“
Ministerstvo školství si zřejmě tyto skutečnosti začíná pomalu uvědomovat a aspoň k částečnému uspokojení učitelů i rodičů handicapovaných žáků připravilo novelu, která by ve vyhlášce o společném vzdělávání aspoň částečně odstranila popisované problémy. Jenže chyba lávky, novela narazila na odpor některých představitelů neziskových nevládních organizací. V otevřeném dopise premiérovi i ministru školství (text najdete zde), pod kterým jsou podepsáni představitelé neziskovek jako například Fórum pro lidská práva, Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, IQ Roma servis… se jeho signatáři proti chystané novele ostře vyhrazují. A mluví například o tom, že novela je v rozporu se závazkem České republiky zavádět inkluzivní vzdělávací systém a realizovat tak právo každého žáka na inkluzivní vzdělávání, v rozporu s povinností předcházet diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání a údajně v jejím důsledku opět hrozí vylučování postižených žáků z běžného vzdělávacího systému.
Otázkou je, komu v tomhle směru více věřit: zda pedagogům ze speciálních škol, kteří mají s výukou handicapovaných žáků letité zkušenosti, nebo představitelům neziskových organizací, z nichž převážná většina nejspíš nikdy v životě v žádné škole neučila…
