Hokejové mistrovství světa na Slovensku je minulostí, a i po něm české čekání na medaili stále trvá. Naposledy ji naši hokejisté přivezli ze světového šampionátu v roce 2012.
V neděli skončilo v Bratislavě a Košicích hokejové mistrovství světa. Jak asi všichni sportovní příznivci vědí, mistry světa se trochu nečekaně stali Finové, český tým skončil těsně pod medailovými stupni jako čtvrtý. Čekání na vytouženou medaili tak stále pokračuje, naposledy ji naši hokejisté vybojovali na šampionátu v roce 2012, kde získali bronz.
Čtvrté místo na světě je samozřejmě velmi hezké, a co bychom dali za to, kdybychom byli čtvrtí na světě nejenom v řadě jiných sportů, ale například i v růstu HDP na hlavu nebo v úrovni našeho školství. Ovšem problém je v tom, že právě v ledním hokeji jsme často byli zvyklí na ještě lepší časy. Vždyť naše země byla v minulosti v tomto populárním zimním sportu dvanáctkrát mistrem světa (šestkrát jako Československo, šestkrát pak jako samostatná Česká republika) a historicky úplně největším úspěchem pak byl náš triumf na olympijském turnaji v Naganu v roce 1998. Proto řada českých hokejových fanoušků je již trochu frustrovaná z toho, že čekání na jakoukoliv medaili ze světového šampionátu trvá dlouhých sedm let.
Ne všichni jsou přitom ochotni si připustit, že síla našeho hokeje již dávno není taková, jaká byla v éře Nagana či následného období 1999-2001, kdy jsme se mistry světa stali třikrát za sebou. Současní čeští hráči se přece jen nemohou srovnávat s generací hráčů, jakými tenkrát byli například Hašek, Jágr, Reichel či Straka. Byť například Pastrňák a Krejčí aktuálně září v barvách Bostonu Bruins, se kterým se probojovali do finále Stanley Cupu, přece jen: byly doby, kdy například v prvním desítce kanadského bodování NHL pravidelně bývali dva až tři čeští hokejisté. Zatímco v uplynulé sezóně se nejlepší z Čechů (David Pastrňák) umístil na dvacátém šestém místě, a celkově jen čtyři čeští hokejisté, hrající NHL, se vešli do první stovky.
Přesto však byli fanoušci včetně mě před letošním šampionátem trochu více optimističtí než v minulých letech, neboť téměř nikdo z oslovených hráčů z NHL pozvání reprezentovat neodmítl, a především se šampionát konal na sousedním Slovensku, kam to měli čeští fanoušci velmi blízko. A i přes ne zrovna nízké ceny vstupného jich spousta do Bratislavy dorazila a české reprezentaci při všech jejích zápasech vytvořila výbornou atmosféru.
Proč nám přesto i tentokrát medaile těsně unikla? Jak se někdy říká, co Čech, to hokejový trenér, a názory asi budou u každého takového „trenéra“ odlišné. Když bych vzal já dva poslední zápasy, tak v semifinále nás příliš nepodržel brankář (v zápasech ve skupině však byl naopak proti Kanadě chytající Patrik Bartošák významnou oporou), v zápase o bronz proti Rusku nám možná chybělo jen trochu více štěstí, neboť na počet střel jsme Rusy jednoznačně trumfli. O troše štěstí je to samozřejmě nejenom v hokeji velmi často: vždyť stříbrní Kanaďané vstřelili ve čtvrtfinále proti Švýcarsku vyrovnávací gól 73 tisícin sekundy (!) před koncem zápasu, mistři světa Finové také zachraňovali čtvrtfinále proti Švédům až v poslední minutě.
I přes mírné zklamání z toho, že na nás zbyla jen „bramborová“ medaile, je třeba české hokejisty za předvedený výkon pochválit. Nejenom za to, že se po čtyřech letech dostali aspoň do semifinále, ale i za předvedenou hru. Věřím, že nejenom mně se útočný hokej v podání například Voráčka, Frolíka, Kováře či ofenzivního obránce Hronka líbil. A za rok ve Švýcarsku snad budeme mít i trochu více toho štěstíčka…
