Exekutorské praktiky v ČR a jejich důsledky

Asi nejsem sám, koho zasáhla včerejší zpráva o tragické smrti kolegy blogera Jaroslava Janoty. Nehodlám však v tomto článku psát pouze o ní. 

Jak nejspíš většina čtenářů ví, pan Janota vloni v lednu střílel na exekutory, kteří vnikli do jeho bytu v Napajedlích v době, kdy spal po noční službě (dle jeho tvrzení byl přesvědčen, že šlo o lupiče a měl obavy o svůj život). Soud jeho počínání vyhodnotil jako pokus o vraždu a odsoudil ho k 12 -letému trestu. Janota se proti tomuto rozsudku odvolal, Vrchní soud v Olomouci však letos v lednu jeho odvolání zamítl. Zoufalost z toho, že mu české soudy udělily dle jeho přesvědčení nepřiměřeně vysoký trest, nakonec, jak známo, přiměla pana Janotu k sebevraždě.

V první řadě je na místě vyjádřit nad touto lidskou tragédií politování a příbuzným pana Jaroslava Janoty vyslovit upřímnou soustrast. Ale také mě (tak jako některé další blogery) tato tragédie přiměla k napsání úvahy o tom, nakolik jsou praktiky některých českých exekutorů adekvátní, a zda je české soudy netolerují příliš moc. 

Samozřejmě i já souhlasím s tvrzením, že dluhy se platí a lidé by si v první řadě měli dávat pozor, aby se do dluhové pasti nedostali a žádná exekuce jim tak nehrozila. Ale přece jen si nemyslím, že je adekvátní, když například kvůli jedné jízdě načerno v tramvaji se exekuční náklady vyšplhají na částku vyšší než 10 i více tisíc korun. To už totiž asi oprávněně zavání podezřením, že si někdo z vymáhání dluhů dělá velmi dobrý byznys.

A především nechápu, jak se v  civilizovaném právním státě může například stát případ, kdy exekuce za jízdu načerno v městské hromadné dopravě míří i na nevidomého člověka. Jak je popsáno v článku zde, u tohoto muže zřejmě někdo zneužil ztracený rodný list, kterým se prokázal revizorovi. Přestože postižený se dožadoval zastavení exekuce u obvodního soudu s poukazem na to, že jako nevidomý má ze zákona jízdu v městské hromadné dopravě zdarma a nemohl tudíž přestupek spáchat,  obvodní soud mu odmítal vyhovět a po vleklých soudních sporech se ho zastal až Ústavní soud.

Stejně tak je odsouzeníhodný například případ starší paní, které exekutoři zabavili řadu věcí (včetně například notebooku, který měla pouze půjčený od souseda), přestože nic nedlužila. Měla však tu smůlu, že v exekučním řízení byl její vnuk, který u ní přechodně přespával (viz odkaz zde). A podobných případů, kdy se obětí exekutorů stali zcela nevinní lidé, je bohužel známo spousta.

Za do nebe volající pak považuji případ bývalého „krále exekutorů“ Tomáše Vrány. Přestože byl svými nekalými praktikami dlouhodobě známý a jen za léta 2013-2015 na něj bylo kvůli nim podáno 460(!) stížností, ve funkci šéfa Exekutorského úřadu v Přerově vydržel téměř 15 let. Až loni pod mediálním tlakem rezignoval.

Nechápu zkrátka, že ani takové skutečnosti nepřiměly řadu let  naše politiky si na exekutorskou mafii posvítit – snad až současný ministr spravedlnosti Pelikán tuto odvahu částečně našel. A také nechápu, proč jsou lidé, poškození exekucí, stranou zájmu společností typu Člověk v tísni i jiných humanitárních organizací.